Svatba Maksima Crnojeviće.
Pozdvihnul se Crnojević Ivo,
za sinalé odebral se moře
veza s sebou tři náklady statků;
Maksimovi za spanilou děvou
na námluvy synovi jel svému,
za dcerou to dože benátského.
Slušně za ni žádá, snažně prosí;
svoliti však nijak dože nechce.
Avšak odbýt tím se Ivo nedal;
do tří roků bez ustání svatá,
snažných proseb nešetří ni statků,
až, když ze všech již se vydal statků,
děvu přece Latinci mu dali.
[18]
S přátely pak svatba umluvena,
na rok dá bůh příští položena,
na Žabljak až Ivo zdráv se vrátí,
zlatou pšenku, víno šťastně sklidí,
tisíc svých si pozve svatebníků.
Než když svatba nejlíp umluvena
a po mnohé nesnázi a tíži
návratu již Ivovi tu doba,
přátelé ho noví sprovázeli,
sprovázeli dožovi dva syni,
sprovázelo Latinců ho na sta, –
v dobu tu vše sám si zase zkazil.
Chytře počal, zdárně posud jednal,
ne však moudře v chvíli tuto řeční.
„Tcháne,“ praví, „nad Benátky dože,
s tisícem mne čekej svatebníků;
méně, znej, jich nebude než tisíc,
spíše, tuším, že jich bude více!
Ty však, tvých až dorazíme břehů,
Latinců též ty svých vyveď tisíc,
a nebude mezi svatebníky,
a nebude mezi Latinci pak
sličnějšího nad Maksima juna,
syna mého, zetě bohda tvého!“
19
Z takovéto, když ji slyšel, řeči
(slyšeli i synové dva jeho,
slyšelo též Latinců ji na sta)
benátský se tuze těšil dože,
ruce rozpjal, Iva ve tvář líbal:
„Díky tobě,“ pravil, „za tu řeč tvou!
Nebo v skutku-li, že zeti mému
rovna mezi tisíci se nezří,
vážit si ho budu nad své oko,
nad vlastního milovat ho syna;
výborné pak přichystám mu dary,
výtečného se sokolem oře;
stříbrnou dám perovku mu kouti,
skvostný plášť mu prýmovaný ušit,
nechť ho nosí, jím se pohonosí!
Pakli ale není, kterak pravíš, –
přijdeš sice, ale se zlým půjdeš!“
Na odjezd pak Iva vypravili,
na siné ho moře dopravili.
Moře přeplul, z lodě šťastně vystoup’,
vesel odtud k domovu se pustil.
***
20
Za maličko – a hle, juž tu Žabljak!
A tu své jak uzřel zase dvory,
věže, kterak na výši se bělí,
vikéře, jak po rozích se lesknou,
okna kterak slunka v záři planou, –
odolat již srdci Ivo nemůž’,
vezme Ždrala na střemeny koně,
ocelové přitáhne mu uzdy, –
koník pod ním radostí jen letí!
A nespatřil ze dvora ho nikdo
leč jediná hospodyně věrná,
ana právě z okence se dívá.
A kdy v dáli hospodáře shlídla,
pod ním bodra poznala pak koně,
s vysoké hned věže sešla dolů,
z jasna hrdla hradem provolala,
všech hned sluhů svolala a služek:
„Vzhůru, ručí služebníci, vzhůru!
hospodáři běžte svému vstříce!
vzhůru, služky hbité, pospěšte si!
dvory meťte, dlažbu honem ciďte!
A kdes ty pak, Maksime mé dítě,
abys vyběh’ před ty naše dvory?
Nebo milý, hle, ti jede otec,
21
tobě otec, hospodář mně drahý!
Vesel jede na koníku bodrém; –
oč, že krásnou vyprosil ti děvu?“
I vyběhli posluhové z dvorů,
hospodáři v ústrety se hnali;
i vystoupla hospodyně ze vrat,
lem mu šatu, ruce bílé líbá,
oruží pak odpáše mu lesklé,
v náruč vezme, celuje a hladí,
v hořejší pak síně nese sama,
kdežto zatím sluhové se ručí
chopí koně, do stáje ho vedou.
A hle, mladý u náručí s židlí
se stříbrnou již tu také Maksim!
Na ni Ivo, by ho posluhové
zuli a pak sám si oddech’, sedne.
A jak sedí na stříbrné židli,
a jak po svých ohlíží se kolem,
a jak oko na mládci mu utkví, –
hoj, jaký tu jeví se mu pohled!
Drahně od té doby ušlo času,
za moře co odebral se odtud;
po tři roky bez ustání pilně
22
synovi pak děvu krásnou svatal.
Zatím strašná na dědinu jeho,
na hrad Žabljak, udeřila nemoc,
nemoc hrozná, chrásta ona černá;
Maksima též zachvátila juna,
ozdobné mu pokazila líce,
bělavé mu poskvrnila tváře,
ohavnými důlky zostudila,
podrápala, celé spotvořila,
tak že směle moh’ bys přisáhati,
šerednější z tisíců že junů
nad Maksima nižádný už není!
Vida Ivo nešťastného syna,
vzpomíná si řeči, kterouž pronest
Benátčanům osmělil se tehdáž;
vzpomíná si, zarmoucí se tuze,
hlavu věsí, že až po hruď širou
havranové klesají mu kníry,
mračí se, až lítý z něho strach jde,
nepromluví slova, na zem černou
posupným jen před se hledí okem.
V takovém kdy hospodáře rmutu
pozorlivá hospodyně patří,
23
rukávy, lem ona šatu sjímá,
blíže k němu vstoupí, bílé ruce,
kolena mu v oddanosti líbá:
„Hospodáři milý,“ se ho táže,
„co že to tak smutně před se hledíš?
Synovi zda nevyprosils děvu?
čili děva po mysli ti není?
či snad želíš promarněných statků?“
A jí na to Crnojević Ivo:
„Netaž se, ať nezkouší bůh tebe!
Vymoh’ děvu synovi já sličnou,
a mně děva po mysli jest ve všem!
Na všechny, co světa čtyry strany
jsou, v nich nad ni spanilejší není;
takové jsou oči její černé,
takový jí vzrůst a také líce!
Na horách kdo lesní zná tu vílu,
ani víla bělší nad ni není!
Ale smělou novému já svému
příteli se, ženo, prones’ chloubou,
s tisícem že přijdu svatebníků,
Latinců by též on tisíc vyved’,
a nebude mezi svatebníky,
a nebude mezi Latinci pak
24
sličnějšího nad Maksima juna!
A dnes, běda, šerednější žádný!
Obávám se, uhlédnou-li zetě,
bez tuhých že svárů nevyváznem!“
Načež jemu s pohoršením ona:
„Netrestejž tě, hospodáři, pán bůh!
Proto do dnů čtyryceti v dáli
za moře tě odtud tedy táhlo,
abys možná nespatřil juž nikdy
domov svůj a do dvorů mi neved’
snachu, leda ve velikém žalu?
Na vlastních což nemáš dosti zemích?
Což ta Černá nestačí ti Hora,
nepostačí nad Bojanou Skader,
pod Skadrem a kraj siného moře,
Miriditská slavná ona roveň?
Na městě ti Podgorici nedost,
nedost na tvé krásné domovině,
na Žabljacké živné na krajině,
na těch sedmi strmých našich Brdech,
sedmi Brdech, sedmi na vévodstvích,
abys slušnou synu svému děvu,
slušných sobě vyzvěděl v nich přátel, –
v dáli že jich, v cizině se prosíš?“
25
Výčitku když Ivo tuto slyší,
vzplane jako oheň. „Nebyl nikde,
ani koho,“ praví, „já se prosil!
Nemluv o tom ke mně, nemluv nikdo!
Kdo by o tom, byť jen slovem, hlesnul,
z hlavy živé vybodnu mu oči!“
***
I šla o tom pověsť, z úst šla do úst,
prostý si ji šeptal lid i páni,
velicí ji znali, znali malí;
Ivovi však nezmínil se nikdo.
I minul tak rok i minul druhý,
i minulo roků plných devět, –
na děvu již ani nemyšleno.
V desátém tu roce přišlo písmo,
od přítele přišlo od nového,
od přítele dože benátského.
Novým totiž býval, dnestě starým,
nebo drahný čas to devět roků!
Ivovi pak písmo odevzdáno,
a v něm takto s povržením psáno:
„Ohradil-lis na poli si louku,
tož ji sekej, nebo druhu nechej,
26
aby chladná rosa, mrazné sněhy
na uvadlé nepadaly kvítko!
Vyprosil-lis spanilou si děvu,
tož si pro ni přijď, sic raděj nepros!
A ty na mne dcery milé žádal’s,
a já tobě dceru milou zavdal,
a my tehda svatbu umluvili,
k žádosti tvé na rok odložili;
ku svému až Žabljaku se vrátíš,
zlatá pšenka, víno se ti zrodí,
tisíc svých si sezveš svatebníků!
A již tomu plných devět roků,
a nejdeš ni ty ni svatebníci!
Nuže, písmo bez meškání napiš,
bez meškání dceři mojí odpiš,
dceři mojí, nevěstě to tvojí,
aby snubem provdala se slušným
za jiného, jenž by jí byl hoden!
Ty pak hleď si chátry tobě rovné!“
Přečet písmo Crnojević Ivo,
převelice zarmoutil se nad ním;
a kdy při něm nikdo právě není,
žádného tu rozvážného druha,
jemuž by se svěřil, s ním se radil,
27
k hospodyni smutně on tu svojí:
„Nuže, ženo, co teď? Radiž ty mně!
Mám-li děvě odepsat, či nemám,
aby s bohem šla si za jiného?
Čili za ní pojedu? Či kterak?“
A mu na to hospodyně soudná:
„Já abych ti radila – já, žena,
na jíž radu nedává se nikdy?
žena – dlouhé vlasy, krátký rozum!
Nechť! Když žádáš, slyš tedy, co radím!
Před bohem-tě hřích to neodpustný,
před lidmi stud veliký a hanba
panenskému překážeti štěstí,
uvězněnou v rodu nechat děvu.
A čeho se bát tu, proč se rmoutit?
Že ti syna zohyzdila chrásta
a že ti to přátelé snad vytknou?
Ani slova neřeknou ti proto;
nebo svárům každý rád se uhne!
Pro všechno však, svárů-li se bojíš
s přátely, tož, hospodáři, poslyš!
Svatebníků slíbils přivést tisíc;
zvi tedy a veď jich dva tisíce!
Z nejstatnějších nejstatnější vyber,
28
vybraným též vybrané dej oře!
Plna nám věž zlata, plna statků,
obilnice plna bílé pšenky,
sklepy plny třiletého vína, –
chvála bohu, máme nač je pozvat!
Až pak přijdeš k Latincům a shlédnou
svatebníků při tobě tu sílu: –
ať je Maksim slepé třebas klouče,
proň se s tebou nedají přec do pře;
neřeknou nic, nevěstu ti dají.
Pročež, pane, svatebníky pozvi,
za děvou jeď, nic už nepřemýšlej!“
Tou se řečí Ivo rozveselil,
na dože hned písmo toto činil:
„Příteli náš, nad Benátky dože,
naslouchej teď, příteli náš milý,
dnem i nocí pilně dávej pozor!
Bude střelba na Žabljaku, bude,
z třiceti se kusů střílet bude,
zahřmí Krňo, zahřmí i Zelenko,
hukotem že třást se bude nebe!
Ty však, dože, až se střílet bude,
hleď, ať nepřeslyšíš, nepromeškáš,
přes moře ať lodě své mně pošleš,
29
by mne svezly přes to siné moře,
svatebníků dva tisíce se mnou!“
A jakmile písmo toto odbyl,
písaře hned zavolal si sluhu,
bílého by papíru arch přines.
Na listéčky papír rozdělili,
na ně z brku řádky jen se lily,
zvací písma spolu hotovili.
Písmo prvé napsat velí Ivo
na Miloše na Obrenoviće,
do Bara pak, do Ulčína poslal:
„Oj Miloši, oj Obrenovići,
synovi tě zvu já na veselku,
svatebníkům ať jsi starosvatem!
Ale sám ať nepřijdeš mi jedin;
svatebníků s sebou veď co můžeš,
starosvatův ať se pozná zástup!“
Druhé potom napsat velí písmo
na sestřence kapitána Jana,
na strmou pak Horu poslal Černou:
„Sestřenče náš, kapitáne Jene,
písmo přečti, času nepromrhej!
Synovi tě zvu já na veselku,
30
při nevěstě za děvera budeš!
Ale sám ať nepřijdeš mi jedin;
Černohorce s sebou přiveď všechny,
s Černohorci Bělopavličany!
Do pěti ať set vás nanejméně,
mně ať na čest, tobě na pochvalu
děverův se vyznamená zástup!“
Písmo napsat třetí potom velí
na vévodu Liković-Iliju,
nad Kuće to nejvyššího správce:
„Oj Ilijo, brdský náčelníku,
písmo přečti, času nepromrhej,
pod Žabljakem na pole se dostav,
svatebníkům vojevodou budeš!
Ale sám ať nepřijdeš mi jedin;
přijďtež s tebou Bratonožci vážní,
přijďtež s tebou Drekalovci statní,
přijďtež s tebou Vasojevci mladí
až do Lima zeleného všickni.
Čím vás víc, tím líp, a neodložtež!“
A pak písmo napsat velí čtvrté
na rodáka slavného junáka,
na sokola Kujundžiće Gjura,
do města je Podgorice poslal,
do slavného rodiště to svého:
31
„Oj sokole Kujundžići Gjuro,
písmo přečti, času nepromrhej,
na veselku bratry Podgorčany
všechny pozvi, junáky i koně
co nejskvostněj můžeš, brachu, přistroj!
Na koně vlož otomanská sedla
se zlatými po kopyta třapci,
skvostné pochvy, lesklé náprsníky,
po skvostu ať koňstvo vaše zná se!
Junáky pak v aksamit a v hedbáv,
v červený stroj šarlat – v onen šarlat,
jenž, když zmokne vodou, červenějším,
na slunci se stane ruměnějším!
Na hlavu jim s perovkami čapky,
kazajky dej fialové přes páž,
na nohy pak spodky se sponkami,
ať ta naše bodrá omladina
okáže se pansky přistrojenou,
aby nikdo rovnat jí se nemoh’
ani v Srbsku ani u Latinců!
Ať ti páni latinští se diví,
jací jsou v tom kroji naši hoši!
Neboť všecko Latincové mají,
ve kování stříbra, a jak stříbrastříbra,
také zlata výborně se znají,
32
z šarlatu jim pláštíky též vlají;
ale tváře ozdobností panskou,
panským oka hrdinného hledem
Podgorčanům bodrým našim hochům
proto přec se nijak nerovnají!“
Mnohá jiná zvací takto činil
ještě písma, rozeslal pak posly;
po Žabljaku jen a po žabljackém
okolí sám zvaní činil ústně. –
I byl pohled posud nevídaný,
i byl šumot posud neslýchaný,
když se s moře do zelena Lima
po všech krajích roznesla ta písma,
a pak srbští pánové ti všickni,
hlavárové, čelní junákové
pod Žabljakem na poli se sjeli!
Oráčové, kde je zřeli, staří
i s potahy opustili pluhy,
za nimi se pod Žabljakem hradem
na polinu širou vyhrnuli;
pastuchové, kde je zřeli, mladí
od stád všickni odběhli, že u stád
z devíti jich sotva zůstal jeden,
33
pod Žabljakem na poli se shlukli.
I přikryla pole síla lidstva
od Žabljaka do Morači vodyvody,
kůň dle koně, dle junáka junák,
kopí podle kopí co les černý,
praporů jak mračno za prapory,
stan dle stanu v nepřehledné dáli,
svatebníků jako ve válečním
ve ležení pluky seřadeni.
***
Dnem tak jedným pod Žabljakem stáli,
pod stany noc jednu nocovali.
Druhého pak dne před rozedněním
ze hlavarů přivstal sobě jeden,
s Černé Hory kapitán to Jovan,
ze stanu se, ze ležení vybral,
na hradní si na cimbuří vystoup’,
a s ním, kromě v povzdálečí za ním
posluhů dvou, živá duše žádná.
Avšak ani k těm on nepromluví.
Se skloněnou hlavou, že až po hruď
havranové padají mu kníry,
semo tamo po cimbuří chodí,
34
po cimbuří přehlíží teď děla,
k své pak hledí vzhůru Černé Hoře,
širou potom rozhlíží se vlastí;
nejdéle však upřenými zraky
na tu sílu svatebčanstva patří.
Nebo, věru, není žert to žádný,
od Žabljaka do Morači vody
kůň dle koně, dle junáka junák,
kopí podle kopí co les černý,
praporů jak mračno za prapory!
Přivstal také Crnojević Ivo,
přivstal sobě, z hradu ven se dívá.
A když Jana spatří kapitána,
Zory že již před rozsvitem vzhůru,
semotam že po cimbuří chodí,
brzy vzhůru ku své Hoře Černé,
brzy v dálnou krajinu že hledí,
pak že nejdél upřenými zraky
svatebníků na ležení patří, –
z hradu k němu ven jde na cimbuří,
k němu vstoupí, pozdravení dává:
„Dobré jitro, kapitáne Jene!
Čím to, Jene, že’s tak časně vzhůru,
přede dnem že ze stanu se vybral’s,
35
bratrů že se svatebníků straníš,
semo tamo po cimbuří chodíš,
hlavu smutno věsíš, že až po hruď
havranové padají ti kníry?
Moří-li tě cosi, – svěř se ujci!“
Načež jemu Jovan: „Raděj, ujče,
raděj se mne neptej; nebo přece
na má slova, světlý pane, nedáš!
Kdybys na ně dal a poslechnul mne,
hned v tu chvíli otevřel bys sklepy,
rudého bys natočit dal vína,
svatebníkům pít dal, co by chtěli,
mezi ně pak hlasatele poslal,
by jim činil známo, by se zdvihli,
každý k svému domovu se brali!
Upusť, ujče, od veselky této,
upusť od ní, Crnojević Ivo!
Hleď, vždyť všechnu vypráznil jsi zemi!
Co v ní lidu, všechen se tu shrnul,
a vlasť kolem po rozhraní spustla,
na ráz Turkům vydána a na vpád,
jímžto se všech vůkol stran nám hrozí!
Ujče můj, ó Crnojević Ivo,
dříve nás juž ženili se mládci,
36
dříve nás juž ve všech všude zemích
v celém světě slavily se sňatky,
ani komu nenapadlo podnes,
aby, táhna za nevěstou, s sebou
svatebníků vodil celé pluky,
kosti svoje, kosti lidu svého
za sinalé moře do dnů kamsi
čtyřiceti v dáli směle zanes’,
o naší kde víře nic se neví,
lid nám všechen ciz a přízniv nikdo,
po naší snad krvi zem již dychtí!
A což srbští hrdinové naši
za mořem-li siném z nenadání
rozvadí se, bratří proti bratřím
zhoubnou svedou půtku, radování
přemění se v slzy, v naříkání?
Nerad, ujče, prones’ já bych, jaký
na dnes v noci, když jsem pod stan lehnul,
pod stan ke mně sluhové pak vstoupli,
kožichem mne přikryli, bych usnul,
jaký, jedva zadřímnul, já sen snil!
Nerad bych a, ujče můj, přec musím!
Zdálo se mi, jako bych zřel k nebi,
na nebi se strašné stáhlo mračno,
po nebi se hnalo semotamo,
37
až se valem nad Žabljakem shnalo.
Nad Žabljakem nad slavným pak hradem
strhlo se, a blesky z něho bily,
v královské to panské tvoje sídlo,
v dědinné tvé dvory udeřily.
Slavný Žabljak až na slední kámen
lehnul ohněm, sutinou se rozsul.
Jedna ještě věžka jenom čněla,
a ta, ujče Crnojević Ivo,
nad synem se nad tvým rozbořila.
On sic, milý ujče, smrti ušel;
ale mnohý dobrý junák jiný
pod sutinou pochován a v rumech!
Nemním já však, ujče, chraniž pán bůh,
nemním tobě sen svůj vykládati!
Jestli ale, ujče, snům co věřit
a nám snové znamením jsou s nebes,
pak to z čelných výtečníků slavných
jeden, jenž nám zahyne, a za ním
já a z našich druhů ještě mnozí!
To však, ujče Crnojević Ivo,
to však považ! Kohokoli z reků,
jichž jsi sezval na divný ten sňatek,
jakákoli postihla by nesnáz,
buď to zde, buď za sinalým mořem,
38
buď to smrt, či těžká jenom rána: –
jemu bude zle, však hůře tobě!
Nebo jdou nám za praporci mládci
černohorští, věrní to rodáci,
a když začnou, běsiví junáci!
Za kým jdou, jak v mírumíru, tak i v boji,
s tělem s duší pevni k tomu stojí;
zle-li jemu, zle jim všem se děje,
běduje-li on či zahyne-li,
bědují s ním, zahynou s ním všici!
Pročež v ranní tu tě chvíli prosím,
prosím tě a ruce tobě líbám: –
upusť, ujče, od veselky, upusť!
propusť domů svatebníky, propusť!
děvy nech, ať bůh se nevzdá tebe!“
To kdy slyší Crnojević Ivo,
vzplane jako z výhně živý oheň,
vyjíždí si na sestřence: „Snil-lis,“
pokárá ho, „snil-lis, kterak pravíš,
snil jsi hříšně; nebo bůh co zřídil,
to ať také vyřídí sám pán bůh!
A – kéž sen by na tobě se splnil! –
snil-lis v skutku, načpak snem se jevíš?
Jevíš-li se, načpak o tu dobu,
39
svatebníci kdy již na odjezdu?
A což do snů, kapitáne Jene?
Snové lhou, a v bohu jenom pravda!
Špatně spal’s, a šlo ti lecos hlavou,
totě všecko! Znáš pak, synu, dobře,
– bodejž tebe neznal svět! – že rmutu
beztoho a soužení mám dosti!
Panstvo – to si posměch ze mne tropí,
prostý lid – ten všelicos si šeptá,
na desátý rok že u rodičů
vyprošená mně prý sedí snacha,
a prý kdo ví proč a zač a čím to!
Pročež znej – kéž svět by neznal tebe! –
svatebčany domů nepropustím,
od nevěsty – od té neupustím,
za ní půjdu, ať juž splatím smrtí!
A kdežto jsi v zemi náčelníkem,
a kdežto já zval tě za děvera,
hradu tedy na střeliště vyjdi,
střelce svolej, děla poruč nabit, –
všech ať třicet nabijou mi kusů!
Nedělka pak zavolej si starce,
jemuž šedý prorůstá vous pasem;
ontě hlídač velikých dvou kusů,
Zelenka to zrutného a Krňa,
40
nad ně větších není v sedmi vlašských
královstvích, ni na tom světě nikde!
Obrovská ta děla dvě mu poruč
olovem a prachem hodně nabit,
olova, pak prachu ještě přidat,
nebes proti obloze je zdvihnout,
aby hukot k obloze se povznes’,
třaskem nebes obloha se třásla!
Avšak, Jene, upozornit dříve
neopomeň svatebčany na to,
aby, než se z kusů bude střílet,
od Morači od chladivé vody
koně vedli dál a přivázali,
střílením by jim se neplašili,
do Morači strachy neskočili,
a pak aby z velikánských kusů
hlučných ran se nelekali sami,
z leknutí nám, chraň bůh, svatebníky
nepopadla třesavice náhlá!
A pak, Jene, do ležení ještě
trubače a hlasatele pošli,
aby, až se střílet bude z kusů,
trubači pak ihned zatroubili,
hlasatelé polem provolali,
s pole aby plukové se zdvihli,
41
za prapory odtud dál se hnuli!
A pak – s bohem za to siné moře!“
Neřek’ Jovo nic už, šel a poslech’.
Na střeliště hradu svolal střelce,
Nedělka též zavolal pak starce.
Střelci třicet nabili hned kusů
a Nedělko Zelenka i Krňa,
olovem je nabili a prachem,
olova a prachu, co se vešlo,
přidali jim ještě, proti nebes
obloze je namířili přímo,
zapalilizapálili troudem, vypálili.
A kéž, bratře, při tom bys byl býval,
na své oči byl ten záblesk viděl,
na své uši byl ten hukot slyšel,
pojednou kdy ze třicítítřicíti kusů
zahřmělo teď a nad všechny zvláště
zahřměl Krňo, zaduněl Zelenko!
Zem – ta jen se chvěla, hora zněla,
Morača se proudem rozhoupala;
koním v poli kolena se třásla,
s koně sletěl střemhlav mnohý junák;
nebo nejsou pro žert jen to děla,
ani hříčka Zelenko a Krňo!
42
Zavzněly teď ležením též trouby,
hlasatelů vzešlo prohlášení,
i zdvihli se svatebčané, zdvihli,
v zdraví odtud, ve veselí táhli.
***
Polinami svatebčané táhli,
lesinami dál a dál se hnuli,
a čím dál, tím lepším u pořádku,
a čím dél, tím hezčí u svornosti.
S příkrých hor pak na přímoří rovné
pokraj moře spustili se dolů,
pokraj moře rozložili polem.
A na moři, hle, tam na vysokém
v dáli jižjiž mořské plovou lodě!
A kdy svatebníci lodě shlédli,
od benátských přátel že jsou, zřeli,
velice se tomu radovali,
všelijakou po kraj moře zatím,
k přímoří než doplovou jim lodě,
kratochvíli sobě provozují.
Bujného kdo koně má, ten polem
prohání ho, kopím pohazuje;
43
rudého kdo milovník jest vína,
z konve ten si pilně přisluhuje;
k zpěvu komu hrdlo naladěno,
svatebné ten písně popěvuje.
Mezi nimi na Ždralu svém koni
Crnojević projiždí se Ivo,
podle něho sokolů dvé sivých, –
na bojovném v pravo na vraníku
ve svatebním šatu mladý Maksim,
na bujarém v levo na hnědouši
švarný děver Obrenović Miloš.
A jak se tak projíždí a slova
uvažuje u sebe, jež soudná
k němu byla hospodyně řekla,
a pak na slib vzpomíná si, jímžto
Benátčanům zavázal se chloubně, –
starosti přec nelze mu se zbavit.
„Bratři moji,“ jme se hovořiti,
„bratři moji, svatebníci zdobní,
rád k vám nyní promluvil bych slova!
Za siné teď poploveme moře
do dnů, bratři, čtyřiceti v dáli;
se ženichem za nevěstou milou,
s Maksimem to pojedem, mým synem.
44
Avšak známo všem vám, v jakou nesnáz
nešťastná ho přivedla ta chrásta!
A já, bratři moji, při námluvách
slovo svoje nerozvážně zadal,
že nebude mezi svatebčany,
co jich přijde se mnou, ani mezi
Latinci, nám vstříce co jich vyjde,
sličnějšího nad Maksima juna.
A dnes nad něj šerednější žádný!
Obávámť já velice se tudíž,
žeby, až k nim přijdem, noví naši
přátelé ho možná zahanbili,
a nám pošly tuhé z toho sváry!
Pročež, bratři svatebníci ctění,
mezi námi sličný, hle, tu junák,
junák čelný, starosvat náš Miloš
Obrenovců ze slavného rodu!
Což abychom, bratři, smluvili se,
Maksimovi perovku i s přaskou,
ženichovy odznaky to, sňali,
Miloši je vévodovi dali
na čas, pokud přes sinalé moře
snachu naši v zdraví nepřevezem,
na Žabljak ji šťastně nedovedem,
ženichem ho zatím učinili?“
45
Svatebníci řeč tu vyslyšeli,
oč že běží, snadno srozuměli.
Avšak radit nikdo z nich v tom nechce,
ani by kdo odvážil se toho!
Nebo náhlýť Maksim, krve prudké.
Kdo ví, tím-li by se neurazil
a pak v zlosti nesťal komu hlavu!
Řeč tu proto mlčky vyslyšeli,
oč že běží, dobře nahlíželi,
avšak radit v tom – přec nechce nikdo.
A tu Miloš, vida svatebníky
na rozpacích, k Ivovi: „Slyš, pane,
poslyš,“ vece, „Crnojević Ivo!
Zaručíš-li pravicí se svojí,
zaručíš-li boží se mně vírou
za sebe a za Maksima syna,
za zlo že mně nepoloží Maksim,
za úkor, že o tom sňatku jeho
za mnou, pane, postavíš ho na zad, –
pak i boží já ti ručím vírou,
přes moře že bez všelikých nehod
převezu ti snachu, na tvůj Žabljak
bezpečno ji dostavím a bez pří.
Jedině jen to si vyhražuji:
46
ženichovi co tam od přátelstva
dostane se darů, ať jsou moji;
o ně se mnou nesděliž se nikdo!“
Což kdy slyší Crnojević Ivo,
z jasna tomu usmívá se hrdla:
„Svatebních“,Svatebních,“ dí, „co se týče darů,
o nich ani nemařme my řeči!
Přes moře jen nevěstu ty převez,
na Žabljak ji bez nehody přiveď!
Stálejší-tě skály slovo moje,
že pak darů nepopře ti nikdo;
ano sám že odměním se zvláště,
dva ti plné střevíce dám zlata,
k tomu velkou konvici svou zlatou,
v niž se vína devět vejde liter,
arabskou pak klisnu tu svou bílou,
(bílá jest, a hříbata má šedá,
šedá jsou a jako oheň prudká!)
damašenku i s věšadlem šavli,
nekoupíš ji za tři měšce zlata!“
Jsou se tedy o tom umluvili,
Maksimovi perovku i s přaskou,
odznaky to ženichovy, sňali,
47
Miloši je vévodovi dali,
ženichem ho na čas učinili.
V tom tu lodě. Na ně dosedali,
odrazili, moře přeplovali.
***
Ku benátským svatebníci šťastně
dorazili břehům. Z lodě vyšli,
ku benátským přikročili branám.
A tu brány hned se otevřely,
z bran jim vstříce hrnulo se lidstva,
mužů, žen a dítek na tisíce,
chtivých, vše to svatebčanstvo vidět,
na své vlastní přesvědčit se oči,
zdali v skutku dožův zeť tak sličný,
kterak o něm vypravují lidé,
že mu ani mezi svatebníky,
ani u Latinců rovna není.
A hle, snadno svatebníků v davu
znát ho podle perovky a přasky,
znát ho podle junáckého vzrůstu,
znát ho podle ozdobnosti tváře!
I jakmile dožovy dva mladí
spatřili ho synové a zřeli,
48
že tak v skutku spanilý a sličný,
kterak otec vynášel ho tehdáž,
přistoupili k němu, vítali ho,
obejmuli s ním se, zulíbali,
ve skvostnou pak uvedli ho síni,
svatebníky po čtyrech a po třech,
kde a kterak hodilo se nejlíp,
po Benátkách v domech uhostili.
K podivu jest, kterak u Latinců
s děviny se strany odbývají
radovánky bez všakého shonu
koňstva a vše na mořských jen loďkách!
Ve třech dnech vše odbyto, a slavně.
A kdy čtvrté zořilo se jitro,
tu zas trouby ulicemi zněly,
hlasatelé městem rozhlášeli,
odjezdu že nastala zas doba,
k čemuž aby svatebčané zdobní
ve dožově scházeli se dvoře.
Avšak hle, když ve dvoře se sešli,
pojednou tu vrata uzavřena,
svorem těžkým napříč přepažena,
u nich čtyři katové, dva černí
49
Arabové a dva Latiníci,
a jim ruce po páž skrváceny,
v rukou šavle krví potřísněny.
Nemálo se svatebníci toho
zalekli. Však ještě víc se lekli,
nejčelnějších dvou kdy mezi nimi
vzácných druhů spatřit nikde není, –
Miloše to vévody, jejž na čas
učinili zetěm, a pak děvy,
za níž z dáli přes moře jsou pluli!
Posečkali, nač to as. Však dlouho
nestrvali: – po kamenné dlažbědlažbě,
slyš, tu koní dupot, lidu jásot,
a na bujném koni na vysokém
do dvora, hle, vjíždí statný Miloš!
Koníku jak uzdy přitahuje,
koník pod ním bodře poskakuje;
k družstvu s ním jak koník zarejduje,
družinu on dvorně pozdravuje
a jeho zas ona: „Zdráv’s, ženichu,
zdráv, Maksime, ženichu náš sličný!“
A hle, za ním se vzácnými dary
dože tchán již a milostná tchyně,
za ním jdou dva doževici mladí!
50
S perovkou tchán kalpak nese skvostný;
na perovce drahý kámen skví se,
a ten jako žarné slunce svítí,
že nemožno pro něj juna zříti.
Zlatou nese košili mu tchyně,
a ta není upředena rukou,
a ta není na snovadle tkána,
leč jen prsty pilně upletána.
Jí se lemem zlatá plete zmije,
a ta, jak se hlavou ze zad vije
ku předu, už jenom aby juna
uštkla v hrdlo, řekl bys, že žije!
I jí drahý na temeně skví se
kámen, a to aby ženichovi
pěkně svítil, s nevěstou až půjde
do ložnice, aniž třeba svícnu.
Přijal Miloš dary, přijal s díky;
dvorně za ně uklonil se dárcům.
Obdivovat svatebčané darům
nemohou se dosti. Z nenadání,
hle, tu ještě dárek! Opíraje
o zlatou se berlu, mezi ně, hle,
vstoupí starec, Jezdimír to starý,
51
benátského dože rodný bratr.
Šedivá mu po pas visí brada,
panským lícem horké linou slzy.
Nebo těžkým osudem-tě stížen:
sedmery byl ženy sňatkem pojal,
a potomstva žádného přec nemá.
Ujal tedy bratrovy se dcery
jako vlastní, zvyknul jí jak otec,
jež mu láskou nahražujíc syna
k němu lne a nahražujíc dceru.
Pročež starci schovanky teď hoře,
za dálné že ubírá se moře.
Pod páždí, hle, starec co to nese
v obálce? Teď k svatebčanům blíže
přikročí, se po ženichu kolem
rozhlíží. Teď, vida, vyhledal ho!
A teď vyndav z obálky plášť skvostný,
na ženicha s požehnáním vloží.
Hoj, jaký to plášť, všech plášťů zazrak!
Kdož jej zřeli, div neoslnuli!
Na ruby prý jenom doň se vešlo
třicet měšců zlata; a co na líc,
to prý ani odhadnouti možná.
A jaká ho šíř a jaká délka,
i s hnědoušem junáka že kryje
52
od hlavy až po kamennou dlažbu.
„Přijmi,“ vece starec, „milý zeti,
ode mne dnes plášť ten přijmi darem,
jemuž za té doby podobného
u křesťanských nenajde se králů,
ani, tento svět co bude světem,
u tureckých nalezne se carů!
Avšak ty jej nos a jím se honos!“
Přijal Miloš dárek, přijal, s koně
povděčně zaň uklonil se dárci, –
a hle, již tu mladší z doževiců
se srdečnou se mu blíží řečí,
damašenku přináší mu šavli,
– bůh sám ví, co dáno za ni peněz! –
junácká jí opáše mu bedra.
„Nos ji,“ praví, „slávy jí si dobuď!“
A teď, škoda věčná, bratře milý,
přítomen že’s nebyl, na své oči
nezřel, kterak svatebníky pohnul
udiv, – na své neslyšel sám uši,
z tisíc hrdel jak se povznes’ jásot,
vraného když bez skvrny teď oře
vede starší a na vraném oři
53
krásnou děvu, nevěstu to něžnou!
Pro tíž zlata, co na něm, a stříbra
jedva kročí kůň, div nepodlehne.
Zlatem jestiť uzděn, zlatem kován,
zlaté jdou mu po kopyta pochvy,
ryzým leští náprsník se zlatem.
A což teprv na zlaceném sedle
vnadná děva! Jako mezi zlatem
drahokam, tak skví se a tak svítí.
Od temena do pat zahalena
hedbávím je, zlatohlavem, perlím,
zlatou rouškou všecka zaroušena: –
a přec nazbyt, slunko že se září;
svitu dost jí z krytých line tváří!
Sivého pak na ruce ten nesa
sokolíka nad to. „Přijmi,“ vece,
„oře se vším zlata na něm, stříbra;
přijmi s ořem děvu na něm milou, –
tvojí ona! Na poctu pak zvláštní
sokolíka, svate milý, přijmi!
Nebo, kterak slíbeno nám bylo,
takovým nám osvědčil’s se v skutku!“
Přijal Miloš dary, přijal, s koně
dvorně za ně uklonil se dárcům.
54
Avšak přespříč se strany ho měří
Maksim, přespříč s nenávistí trpkou
na dary, na děvu krásnou patří. –
Ženicha když hojnými tak byli
obdařili dary, přepažená
zase potom otevřeli vrata,
u vrat ještě sluhové a služky
svatebníkům nadílet se jali:
po šátečku na bujaré koně,
po obleku každému jim dali.
A když všem tak pocta slušná vzdána,
na mořské je lodě dopravili,
přes siné zas moře přeplavili,
na přímoří z lodě vypravili,
kdež pak odtud veseli a zdrávi
s děvou dál se ke Žabljaku hnuli.
***
Avšak jedva poliny jsou došly
pod Žabljakem, kdež se před nedávnem
k radostnému odjezdu jsou sešli
a teď bolný nastává jim rozjezd:
hle, tu vznik již nekonečných žalů!
55
Od matky by za nevěsty přívod
výslužný si aspoň zjistil dárek,
s desíti, hle, družci na vraníku
na kvapivém k předu pádí Maksim.
Což jakmile pozoruje Miloš,
hnědouši hned uzdy přitahuje,
k děverovi blíže pozatáčí,
podle něho spanilé se děvě
dvorně blíží, ruku na ni vloží.
A nešťastná děva! Zakryté má
zlatou rouškou oči – a přec vidí;
neboť oko ženské, vidět chce-li,
nejhustší pak řídká je mu rouška!
A jak spatří na hnědouši juna,
jakoby ji omráčil v tu chvíli;
unášena touhou strhne roušku,
odhalí tvář bílou, k němu pozří,
obě po něm rozepíná ruce.
Což kdy vidí Crnojević Ivo,
krutý nad tím bol mu svírá srdce:
„Zpátky,“ volá, „nešťastnice! Zpátky!
Ty své bílé ruce nerozpínej,
56
bodejž ruce odpadly ti obě!
Líce zahal, černé oči zakrej,
bodejž obě vypadly ti oči!
Co že hledíš na cizého juna,
na Miloše na Obrenoviće?
Tamo hleď! Tam, děvo, v širém poli,
na vraném tam koni onen junák,
svatebčanům ve předu jenž chvátá,
onen junák s bojným kopím v ruce,
se zlaceným štítem, v zlaté zbroji,
jemuž líce zostuzeno chrástou –
totě Maksim, to tvůj, děvo, ženich!
Vždyť snad, děvo, vždyť se pamatuješ,
kterak, když nám přislíbil tě otec,
já se prones’, mezi svatebníky,
co jich se mnou přijde, nad Maksima
sličnějšího že nebude juna?
Já se prones’ – ale trpce zažil!
Nebo sličným – býval; avšak dnestě
šerednějším nad něho juž žádný!
A my proto na čas, co tě sveze
přes moře, ti za ženicha dali
Miloše, by bezpečně tě převed’
na náš Žabljak, svatebných mu darů
na odměnu všechněch postoupili!
57
Pročež zpátky, nešťastnice, zpátky!
Ty své bílé ruce nerozpínej,
líce zahal, černé oči zakrej!“
Slovo vyřknul, a jakoby mečem
usek’, děva zaražena stane,
vší pak mocí koněm trhne nazpět,
staví se a nehnouc dál se s místa,
„Tcháne,“ praví, „odpusť tobě pán bůh!
Jiného jsi zetěm činil na čas,
blaho svého syna zničil na vždy!
A proč, tcháne, proč to, nešťastníku?
Chrásta že mu pokazila líce?
Pamětliv kdo boha jest a světa
pozoruje běh, ten ví, že před zlem
bezpečen a škodou není nikdo.
Chrástou-li mu pokaženo líce,
zdrávy přec jsou oči, zdravé srdce!
Svárů že ses obával? Vždyť Maksim
ještě mlád! A čekala-li já ho,
čekala-li do devíti roků,
ještě devět v otcově bych dvoře
bývala já čekala ho roků,
aniž proto vás nezahanbila!
Pročež, tcháne, ženichem mým Miloš
58
není-li – tož zaklínám se tobě,
Miloši-li neodejmeš dary,
Maksimovi nevrátíš-li zase,
s místa toho k předu že se nehnu!
Nebo kde jsou dary, tam i děva,
a kde děva, tam ať také dary!“
Slyšev řeč tu Crnojević Ivo,
zarazí se, co a jak si počít,
rady sobě neví. Svolá tedy
svatebníky, rady žádá na nich.
A hle, co tu svatebníků zdobných,
co tu vážných mužů, moudrých kmetů,
ani jeden nevystoupí ze všech,
žeby k čemu takovému radil;
nebo sám on pravicí i vírou
zaručil se Miloši, že dělit
o dary s ním nebude se nikdo,
ba že ještě sám, jen přivede-li
děvu šťastně, obdaří ho zvláště;
a nemožno schválit, by se jináč
umluvilo, jináče se dělo.
V nesnázi ho takovéto vida
Miloš, k němu pozatáčí koněm.
59
„A což,“ vece, „hlavare náš, Ivo,
což pak, kníže, slovo tvoje ničím,
pravice tvá šalem, víra klamem?
Čili zase rozmyslil ses jinak,
že popíráš dnes, co’s druhdy slíbil?
Avšak nechť! Svých líto-li ti slibů,
své-li víry nevážíš nic sobě,
propouštím tě! Měj své slovo nazpět!
Měj si k vůli ctěným těmto bratřím
nazpět dary, – daruji je tobě!
Vezmi s bohem vraného si koně,
vezmi ho i s krásnou na něm děvou,
ana z práva mojí jest, ne vaší;
nebo mně ji otec dal, mně máti,
mně ji oba darovali bratři!
Na koni též měj si vše to zlato,
vše to stříbro! Sokola též měj si
sivého, i se věšadlem šavli!
Od srdce rád daruji ti vše to!
Od trojích však neustoupím darů:
nedám s hlavy perovku já zlatou,
nedám plášť já primovaný s ramen,
nedám s těla košili já zlatou!
Troje ty já na poctu chci nosit
v dědinné své domovině dary,
60
druhům svým se jimi pohonosit!
Čiň co činiž, bohem se ti klnu,
těch že darů do smrti se nevzdám!“
Smírné této svatebníci všici
Milošově radují se řeči,
jedním hlasem s ní se srovnajíce,
jedním hlasem: „Díky tobě,“ řkouce,
„chvála tobě, ušlechtilý rode,
jenž jsi mezi bratry v dobu tuto
spokojivým prokázal se bratrem!“
Jediná jen o smíření slyšet
na vraníku děva krásná nechce,
ano líto rodinných jí darů
a nejvíce košile té zlaté.
Z jasného pak hrdla, by se vrátil,
za Maksimem do křiku se dává.
A jí zděšen ve křik pada Ivo:
„Ustaň,“ velí, „přenešťastná, ustaň!
Maksima jen popuditi nechtěj!
Přetěžce mu ublíženo námi,
svárlivéť on mysli, prudké krve;
snadno slovem započaty půtky,
radovánky přeměněny v smutky!
61
Pročež, snacho, pro všecko tě žádám,
nevolej ho, darů raděj vzdej se!
Na Žabljaku věž tam plna statků;
tvé jsou, kup si, co si přeješ, sama!“
A neslyší děva, slyšet nechce;
volá, za ním volat nepřestává,
dokud se ho koncem nedovolá.
I zatočí Maksim koněm nazpět,
naslouchá, co děva na něm chce as.
A tu ona: „Bodejž ta tvá máti,
Maksime, tě byla nezrodila,
kdy zrodila, byť i jediného,
nad mrtvým dnes rukama lomila!
Bodejž z kopí strojili ti máry,
bodejž štíty pokryli ti hrobku,
bodejž božím před soudem ta tvář tvá
na věky ti věků zostuzena,
s Milošem-li v boji neočistíš,
darů na něm nazpět nedobudeš!
Nebo kdybych všech jich oželela,
neoželím košilky té zlaté,
na kteréžto s třemi družičkami
62
tři já plné roky pilně pletla,
na ní div své nenechala oči!
Snila jsem, až chotě líbat budu,
v zlaté že ho košilce to budu: –
a teď, hleďtež, k tomu, co ji nosí,
ani abych nepozvedla očí!
Pročež slyš! Můj vskutku-li jsi ženich
ty – tož hleď, ať prokážeš se dary!
Ne-li – věčným zaklínám se bohem,
odtud dál že nepokročím k předu,
ale koněm pozatočím nazpět,
na přímoří poženu ho rovné,
šemšilikušemišliku utrhnu tamsi lupen,
bělavá jímpak podrhnu si líce,
červenou, jež poteče z nich, krví
kvapné spíšunapíšu naň písmo, sokolu pak
sivému dám svému, do Benátek
starému by otci mému dones’,
latinská by vojska svoje zdvihnul,
ten váš zpupný poháral vám Žabljak,
hanbu bratři splatili vám žalem!“
Což jak Maksim slyší, neukrotným
vzbouří se mu srdce nad tím hořem.
Vší hned koně nazpět trhne silou,
63
trojpletenou udeří ho žílou,
na hřbetě že koni praskne kože,
po kopita krev se roní tokem.
Poděšený pod ním vraník skočí,
po tři kopí do výšky s ním vzkočí,
do čtyr kopí v dáli doposkočí.
Vidouce ho, kterak na bujarém
rozletí se koni, svatebníci,
ustupují stranou, o junovi
ničeho se zlého nenadíce.
Vida Miloš odvážného jezdce:
„Hleďte,“ praví s úsměvem, „toť junák!
Zná ten koněm, znáť on zarejditi!
Než – kam as to zaletět si myslí?“
A hle, v tom již zlo tu z nenadání!
Máchna kopím přímo vrazí jezdec
na Miloše. „K souboji,“ naň soptí,
„k souboji se, podvodče, mně postav!“
Vida teď, oč běží, statný Miloš,
a že zlu se uhnout již mu nelze,
nazpět i on hnědoušem teď trhne,
máchna kopím k souboji se staví.
64
I bylotě hrdinů dvou čelných
semo tamo polinou teď hnání:
za Maksimem cvalem nyní Miloš,
za Milošem kvapem teď zas Maksim;
za Maksimem jako vichr Miloš,
kopím přece doskočit ho nemůž’;
za Milošem jako blesk pak Maksim,
a hle, jižjiž smrtné kopí letí,
Milošovi přímo pod perovkou
mezi černé vletí mezi oči, –
a s hnědouše na zelené drní
mrtev dobrý hrdina se stočí.
A kéž, brate, při tom bys byl stanul,
na své oči pohromu bys zřel byl,
kterak, ubit na drní když sklesl
slavný hlavar, rodákům tu jeho
vzevřel běs a hněv neskrotný vzplanul!
Hoj, jaký tu rozvedených rodů
povztek, jaký zápolníků pokřik,
poděšených koní jaký řehtot,
z pušek jaký rachot, z mečů drnkot!
A jaké to strašné očepení,
jaké dárky, jež tu mezi sebou
na loučenou svatebníci mění:
65
z černých pušek smrtonosné kule, –
a když kulí již se nedostává,
sečným mečem smrtelné pak rány,
smrtných ran to nadělíce jedni
po tmě druhým, matkám velkých nářků,
sestrám hořkých slz a černých šátků,
bídným vdovám nezměrného bolu,
sirotině pláče s bídou spolu!
Kdo nebyli mečem poraženi,
od krvavé seče neucouvli,
od vražedné, pokud vycezená
nestoupala krev jim po kolena.
***
Po seči jest. Na bojišti ticho.
Po něm hustou z mnohé střelby chmurou
sám a sám, hle, smutný junák chodí,
krví brodí, pána boha prosí:
„Dej, ó bože, s hůry dej mi vánku,
aby husté rozehnal ty chmury
a já abych rozhlížel se polem,
a pak přece viděl, v přenešťastném
ve boji tom kdo že zahynuli,
kdo že z reků na živě jsou zbyli?“
66
I dal pán bůh, zadul s hůry vánek,
chmuru zahnal – rozjasní se pole.
Polinou se junák porozhlíží, –
strašnáť zhouba kolkolem, co zhlíží:
ubity jen junáci a koně,
a již perou havrani se o ně.
Sem tam chodí, mrtvé obracuje,
skrvácené hlavy ohledává.
Mnoho jich tu shledá, mezi nimi
mnohého též pozná, avšak po kom
pátrá nejvíc, toho nenalezne.
Hle, tu v poli mezi pobitými
dobrého též s Černé Hory juna!
Přistoupí i k tomu, obrací ho,
ohledává, – pro těžké však rány,
pro krev nijak poznati ho nemůž’.
Odvrací se tedy a jde dále.
A tu za ním raněný: „Čím, ujče,
čím to se tak pyšníš, že mne neznáš?
Snachou to? či svatebníky, ujče?
Či snad těmi svatebními dary,
že se ani na rány mne neptáš?“
67
A tu teprv pozdvihnuv ho z krve
k němu s pláčem Crnojević Ivo:
„S Černé Hory kapitáne Jene,
sestřenče a ubohý náš družbo,
pověz, jsou-li rány tvoje smrtny?
Možno-li z nich vyléčit se ještě,
na Žabljak náš donesu tě trudný,
za moře pak pro lékaře půjdu!“
Načež jemu přeubohý děver:
„Darmo, ujče, darmo se mne tážeš!
Cože nezříš – kéž bys radš je nezřel –
cože nezříš, jaké jsou mé rány?
Levá tu, hle, noha přeražena,
pravá po páž uťata mně ruka,
a tu srdce mečem probodnuto!
Z takých ran se nevyléčí nikdo,
z takých ani já se nevyléčím!“
A tu Ivo, sestřence kdy vidí
a že není pomoci mu žádné,
„Děvere náš,“ ještě se ho táže,
„s Černé Hory kapitáne Jene,
neviděl jsi, pověz, syna mého,
nevíšnevíš, v krutém boji kdeže padl,
68
kde bych našel neblahé mu kosti,
bych je aspoň pohřbil? Nevíš, pověz,
s nešťastnou co nevěstou se dálo?“
A nešťastný jemu na to děver:
„Netaž se mne, Crnojević Ivo,
netaž ty mne na svého se syna,
netaž se mne na nešťastnou děvu!
Vzpomínej radš, jaký před odjezdem
sen já tobě vypravoval tehda!
Avšak na ně předce když se tážeš,
nuže, znej pak ty sámsám, nešťastníku!
Nepad’ syn tvůj v krutém boji, nepad’!
Ano, s koně Miloše kdy srazil,
mezy bratry boj pak krutý vzniknul,
na vraném tu viděl jsem ho koni
s šavlí v ruce jedné, s kopím v druhé,
bojištěm jak hnal se za junáky,
v běsné seči sťal je kolem sebe.
Skrvácena po jilec mu šavle,
skrvácena do ramena ruka,
krví zbrocen po kolena vraník.
Po boji pak, já když ranám podleh’,
na vraníku spatřil jsem ho zase,
ku krásné jak nešťastnici letěl,
69
za uzdu jak chopil se jí koně,
ku Žabljaku ujížděl s ní cvalem.
Tam ho najdeš, a tam, ujče, uzříš,
jaká jemu za rozmilé snachy
šťastný přívod spláta – jaká tobě!“
Dořek’ – oddech’ – duši věrnou vydech’.
***
Uložil jest nebožtíka Ivo,
oplakal a želel. Od něho pak
v nevýslovném odvrátiv se žalu,
na Ždrala vsed’, bral se ke Žabljaku.
Před hradní pak bránu když tu dojel,
před branou, hle, kopí zaraženo,
k němu vraný přivázaný koník,
před vraníkem ovsa nasypáno.
U vraníka mladý Maksim sedí,
podle něho v pravo stará máti,
a ta pláče a ta ruce lomí,
podle něho v levo krásná děva,
a ta těší a ta usmívá se.
I má junák před sebou tu bílý
70
na koleně list a v ruce péro;
černým perem píše na list bílý,
co naň píše, černétě to písmo.
„Dože,“ píše, „dože nad Benátky,
druhdy milý, bývalý dnes tcháne,
černé, hle tu, píši tobě písmo, –
čern, jak ono, od dneška mně život!
Pročež, dože, zdvihni to své vojsko,
s vojskem sivé sokoly dva pošli,
syny svoje, svaty druhdy moje,
na nešťastný Žabljak náš je pošli,
milou ať ti zpátky vedou dceru!
Nelíbanou, jak nám odevzdána,
neobjatou posílám ji tobě!
A nač mně teď, nač pak vše to panství,
všecka ta má dědina, ta sláva?
Do světa já do širého půjdu,
konec světa bídný někam zajdu;
caru Turku posluhou radš budu,
na Žabljaku než bych na nešťastném
v žalosti sám panoval a v trudu!“
71