Stella.

Stella. Památka milosti.
1. 1.
Žalostně po hrobech když chodíváme, Kde těla spí tak drahá nám a milá, A slzu věrnou mrtvým zaplakáme, Kaménků řadu na hrob ukládáme, Památkou by tam želu stálou byla, Jak slza by se sama zkamenila. –6) Tak já! – Když v noční osamělé době Se na rovech procházím své mladosti, A k místu stoupím, kde v přečasnémpředčasném hrobě Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě: Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti, Má slza kane v klín osamělosti! 75 Má slza kane – struny srdce mého Se třesou dechem lásky odumřelé, Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného, Pukají jízvy ducha raněného, A zpěvy ty, památky žalovřeléžalovřelé, Si složím na hrob štěstí pohřbeného. 76 2. 2.
Jak krásný obličej tvůj s podivnými – Jak je tak často v luně bývá zříti – A tajemnými výrazy jest svými! Čítávám v nich, co v kníze hvězd, mé žití: O blahu i neštěstí losech tmavých, O kruté smrti i o šťastném bytí; O válkách v nich, o smírech čítám hravých, O slasti lásky, o hněvu hořkosti, O hoři trpkém, blaženostech smavých. 77 Kéž znal bych vykládat ty tajemnosti! O kéž mi jediným z tvých hledů přáno Jest, poznat, těch-li trapných mi hořkostí, Či blahodatných slastí bude dáno. 78 3. 3.
Z těch růží, děvo má, jež májožhavé Se na západu v květu vidíš skvíti, Z těch růží věncem jasným chtěl bych tmavé Tvé vlasy kadeřavé ti ovíti. I z večerního na západu zlata, Jež nadna horách se dálných rozerdělo, Bych zdobit chtěl, o bohyně má svatá, Co proužkem korunním tvé krásné čelo! Bělostné oudy štíhla těla tvého Chtěl bych já šatit v ono roucho temné, Jež v šíré dálce nebe blankytného V soumraku tkají květů dechy jemné. 79 Tu nejkrásnější hvězdu v tiché pouti Tam s nebes chtěl bych vzítívzíti, děvo milá, Tvým ňádrům ji co šperk bych chtěl připnouti, Jak prsa mé tvá láska ozářila. 80 4. 4.
V milosti Ladou samou vycvičenávycvičená, Přemocným’s kouzlem, děvo, přioděná! Každá v tvou moc je vnada odevzdána, Bohyní samou k lásce’s pěstována! Když za soumraku po boku tvém sedím, A s tajným na tě podivením hledím; Div duch můj, v kouzlech tvých se probíraje, Že nezabloudí, vida kras tvých ráje: 81 Ty oči, rety, kadeře, ty spánkyspánky, Těch hledů svit, těch slov májové vánky! Nenajdeť malíř barev k tvojí tvářitváři, Tak krásná jsi ty, pokud hvězdy září. Ni básníku tě dosti slavit přáno, Jen zočit tě – a cítit mu je dáno! 82 5. 5.
S večera luna vycházela bledá, Ach, jasněj svítit žel jí více nedá! Ji netěší již kouzlo noční doby, Co’s zatemnila všechny její zdoby. A zticha plynouc po blankytné báni Uzřela hvězdy v klidném putování; Je sčítajíc: „Již nemám plné davy, „DvěDvě musely mi s nebe spadnout!“ praví. 83 „Ach s nebe spadly hvězdy dvě překrásné, „HleHle, to tvých očí jiskry hvězdojasné!“ Od těch dob luna vychází tak bledá, Neb jasně svítit litost víc jí nedá! 84 6. 6.
Čas uplyne. A v krátce slast i hoře Se rozstře šírou dálkou dnů a let, Jak by své hory, doly své a moře Byl svalil mezi nás veškeren svět. Čas uplyne. A v osamělé době Svým kouzlem ovane tě jemný klid, A upomínka, tiše stoupíc k tobě, K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit. A chvíle blahé vstanou z rakve klínu, Žalostně táhnou přede zrakem tvým; Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů Jen ta ti kývá věncem růžovým. 85 Prodli u ní; ač růže dávno zvadly, Nepoznanou ji nenech uplynout! V ni nejkrásnější slzy tvoje padly, Než krutý nám ji odnes času proud. Hle! ona smutným k tobě zírá okem, S nesmírným žalem vidí touhy tvé, Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, – V svém rouchu kryje mrtvé štěstí mé. Uroň jí slzu, by ji v chladném hrobě V lehounký mír svůj přijal rakve klín; By ve dne mne a o pulnoční době Víc neoblétal bledý její stín! 86 7. 7.
Loučíme se. – Slyš poslední mé přání! Dej mi tu růži, kterou’s v ňádrech nesla, Když úst tvých sladkých prvním při usmání Do hrobu na vždy blaženost má klesla. Dej mi tu růži! a jen ještě jednou Tvých úst nektarský nech mne plamen píti, Až líce moje o samotě zblednou, Nech rány lékem tím se zaceliti. Neklop své oči, Stello, v této chvíli, Nepovol lícím v dlaň se ponořiti! Ty nemáš, StelloStello, k odřeknutí síly, Ty’s silná dost, dvě srdce umořítiumořiti. 87 O neodvrať se! – Z očí slza line? – Slza ta krásná zblaží vše mé hoře! Nech balsamu ta krůpěj jedna splyne V nesmírné, děvo, žalu mého moře! Nech z bouře jedno jen uchráním drahé, V níž nadějí mých zbořila se lodě, Když v divém zoufání na skále nahé Mé štěstí plynout viděl sem po vodě. 88 8. 8.
Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí, Mé srdce k tvému táhlo – ples i žal – Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci, Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal. V bytnosti tvé i mojí tajném lůně Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch, Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně, Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh. Byloť to nalezení a poznání, V němž duše v duši klesla ohnivá, Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání, Jak s plamenem se plamen objímá. 89 A právě byloť, ach, to jen potkání Překratké! – Svět se hrne mezi nás – Ni času dost, s tebou se k rozžehnání – Dělí nás dráha – zočím-li tě zas? – Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí Vysílaje za tebou hledy své, An mi, co výjev v povětří nestálý Vždy dál a dále mizíš, blaho mé! A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná Pranoční tma se klade kolkolem, Jen ty, má lásko jediná! co spasná Mi hvězda svítíš krásným plápolem. 90