TOUHA SAMOTY

TOUHA SAMOTY
Jed ostrý, zahořklý mé nitro prolil zticha. Dým černých kadidel v něm zhuštěn zavání. A jenom zdaleka, jak z dlaní světic dýchá Ta touha bělosti, mdle čistá v zmírání. Ta touha bělosti, jež suggeruje zdáli Jak rytmem tušených a neviděných vln, Ve mlhách hynoucích, jež únavy kyv stálý Touž hudbou provází, v snů závrať, vzdechů pln. A raněn životem a zalit šedí stejnou, Jež tvrdě zatíná v snů duhu, lesk a jas Své tóny mrazivé hrou krutou, beznadějnou, Jak plavec zbloudilý sním v nostalgii zas: Že duch můj poznovu si kathedrálu stvoří Té hrdé Samoty, již zpupně pobořil, Kde světla vzpomínek v lamp starém zlatě hoří, Hru lesků lijíce do hrobek mrtvých chvil. Té hrdé Samoty, kde vše se zapomene A na vždy uklidní, čím duch jest uštván, chor, Jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené, Co skály vzdálené rve náraz vln a vzdor. 11