SPLEEN

SPLEEN
Vše horkem umdlévá pod tíhou neviděnou... Noc marně nad ložem bez spánku v dusnu těká. Den v šeru pohaslý v spleen samotáře hledí, Jak slepec bez hnutí, jenž na almužnu čeká. Jak průvod pohřební do hřbitovních bran starých, V mou duši myšlenky jdou zastřené dál, dále Jak ženy smuteční, tak váhavě a zvolna, Jak ti, kdo v svatby den jdou k pohřbu nenadále. A dauphin vzácného a pohaslého rodu, Mám všechny nemoci svých předkův, a že chvěli Se vášní zvrácenou, sláb vrávorám v stín komnat, Kde visí portréty žen, které rádi měli. A stavím kroky své před zrcadlem. Mám krásu Všech smrti propadlých, již přečkali svou dobu. O vteřin několik jsem přežil mrtvé. V slunce Zvím nyní zcizeně, jak svítí v mojí mdlobu. [43]