BLÁZNIVÝ RYTÍŘ

BLÁZNIVÝ RYTÍŘ
Hypochondrií trápen, On bloudil noční tmou. Oh, dolů, dolů moci S blouznivou touhou svou... l vešel v sál svých předků A kráčel jeho tmou. Šel mimo dlouhou řadu Portrétů zčernalých, S pathosem feudálním K nim ruku v pozdrav zdvih’. A tuto allokuci Měl k řadě předků svých. – Rytíři, plní pýchy, Je slávou kryt Váš štít, Za vámi jde má touha. Neb vy jste znali žít. Ať v zápas nebo v tanec, Vždy uměli jste jít. Já nejdu ani v zápas A ani do tance. Svět zapomíná na mne, Smutného vyhnance. Života žijí matné Jen polonuance. 63 Dnes dědicem chci slávy A vaší touhy být. Meč připnu k svému boku A zvednu bleskný štít. Ať v zápas nebo v tanec, V svět chci dnes zpurně jít. A s nepřáteli všemi Já svedu zápas zlý. Až začnou nezkroceně Řvát mého erbu lvi, Tu přede mnou svět celý Se v bázni pokoří. Hypochondrií trápen, Tak mluvil noční tmou. On, dolů, dolů moci, S blouznivou touhou svou. Procházel sálem předků A opíjel se tmou. A přišel úsvit raní, Jej v snění ještě stih’. Sám, jako by byl mrtev, Stál bledý teď a tich V zamlklé společnosti Třiceti předků svých. A jak mu slunce pablesk V tvář náhle zasvitne, V zrcadle zhlédne mdlobné A zvadlé rysy své. V prořídlé sáhne vlasy A takto zavzdychne: 64 Nic nezbylo z té slávy, Jež bídně práchniví, Než třicet mojich předků, Erb dávno plesnivý, Šest slabik dlouhé jméno A rytíř bláznivý. Jsou ještě rty, jež ohněm Zaplanou na rtech tmou. Jsou ženy jemné, bílé, A muži krásní jsou. Co platno však k nim jíti, Když všichni cizí jsou. I zavzdych’ prudce rytíř A ruku k nebi vztáh’, A proklel erb svůj pyšný, Své živoření v tmách. A proklel cit a duši A rozpadl se v prach. 65