TRYZNA

Jiří Karásek ze Lvovic

TRYZNA I.
Mě často v samotě cit zvláštní schvátí: To bývá v podvečer, kdy tvary věcí hasnou, Kdy dokola kraj v šerých florech splývá A chladne, chladne... Já mrtvých vzpomenu, již žili kdys mně blízko, Jichž ruce v stisku přátelském se dotýkaly rukou mých, Ty ruce znavené a navlhlé a mrazící A pochmurné jak z vosku. Ty ruce příliš jemné, ruce nemocných, Již mřeli v zdlouhavých chorobách. Není mně líto těl, jež shnila, a lásky, která vyhasla, Není mně líto rozloučení na vždy a odchodu v tmy – Ale je mně líto vlhkých očí, jež se na mne upíraly v soumraku jizby, Zhaslých očí, Slzami zalitých očí, smutkem zatížených očí, – A z nitra vystupuje žal a mučivá touha Po těch, kteří odešli v dálku, Po těch, kteří odešli na vždy... 75 II.
Bratře! V hlubinách duše našel jsem ten výkřik. Bratře, můj bratře! Nocí bloudím vždy dál a dále, Mrtvou tiší, tmou... A smutek jde se mnou, věrný průvodce, Zoufalý jako štkání těch, kdo naslouchají Modlitbám za zemřelé v hospitálech zámořských, Ztrnulý jako smutek měst vymřelých O polednách morem v žáru nejprudším, A děsivý jako mlčelivý smutek nahých křížů hřbitovních, Seskupených jako černý zástup truchlících o půlnoci, Nenacházejících útěchy... Nocí se vleku, pod nebem se vleku, Jež se na mne dívá, postříkáno stříbrem, Chladnýma očima lhostejných hvězd, A toužím se přiblížit k tobě, přízraku bílý, Přízraku klamivý, Uchopit vlající roucho bytosti tvé odešlé v Neznámo, Bytosti tvé odešlé na vždy, ó bratře! A zdá se mi, že’s již teď tak blízko, Že cítím dech tvých úst, jež se dotýkají mého čela, Je mi, jako by látka lichotná ovíjela nahost mého těla, – A cítím sladký zmatek, jako by přátelská ruka Hledala sblížení se mnou, – – To známé dotknutí Tvých prstů, tak jemných, tak nervosně jemných! A již nejdu sám, ale v tvém objetí, V lázni teplé těla tvého přitisklého k mému A přehřívajícího stravujícím ohněm mé údy – A cítím proudění krve v tvých žilách, Jemné chvění nervů, Jako by rytmus tvé bytosti splýval s rytmem mého těla, 76 Jako by chvění tvého těla sdílelo se s chvěním mého těla, Jako by srdce naše tloukla jediným tlukotem, A jako by ústa naše dýchala jediným dechem! III.
Marně! Jsem sám v studených tmách! Vše ztratilo se jako sen, Jak mdlý nádech splynulých barev, Opřádající vysněné tvary A odvanutý náhle s bytí všeho... A zase bloudím mlčící nocí, Vždy dál a dále, Mrtvou tiší, tmou. Nocí se vleku, pod nebem se vleku, Jež se na mne dívá, postříkáno stříbrem, Chladnýma očima lhostejných hvězd, A v duši je jako v sále po svatebním kvasu, kde zhasili světla, A v duši je mrazivo a v duši je temno, A v duši je beznaděj a v duši je pusto, A neukojitelný žal a mučivá touha Po těch, kteří odešli v dálku, Po těch, kteří odešli na vždy... 77

Básně v knize Hovory se smrtí: