HOŘEC

HOŘEC
Mé srdce, jako samotářský květ, Jak hořec blízkost lidských příbytků Jsi opustilo dávno... Odlehlých Skal čela, beze stezek propasti, Výšiny nepřístupné jsou tvá říš’... Tam rozvíjíš snů marných modrý květ. Z kořenů černých melancholie Jej živíš hořkou šťávou, pochmurnou. A slyšíš-li, jak časem vzdálený Krok chodce zbloudilého zalehne Ozvěnou plachou v tvoji samotu, Úzkostně chvěješ se, by cizí kdos’ V tvé zraky nepohlédl, jako v hloub’ Modravých zvonců, lístků bojácných, Těch květů, věčným tichem živených, Jež třesou se jak ústa šepotem Slov zbylých z minulosti v vzpomínce... 84 A přece, přece, srdce, také ty Jsi bylo zrozeno, by životem Jsi roztavilo svoje hlubiny. Krev tvá se měla rozplameniti Života rhytmem, bouřně kypícím. Ty’s mělo plakat’, mělo jsi se smát’, Jak druzí mělo’s lásku cítiti A nenávidět’... Svět tě vypudil Do chladných výšin, v chladné mlčení. Svou krásu neplodně tam rozvíjíš, Nezřeno nikým, kveteš pro sebe... Pro sebe, srdce!... V propast azurnou Zříš nebes, nedočkavě hledajíc V něm stínu, jenž by náhle zjevil ti, Že přece někdo sklání se v tvůj sen, Že s tebou cítí... Nebe lhostejné Je mrtvým zrcadlem, a slunce v něm Plá jako klenot jasů zbytečných... A s hrůzou hledíš v hloubi, v propasti Jak bez dna, v ledovce a do sněhů, Jež věčnem ztvrdly v pole osudná Zlých jasů, bez života: víš to, víš, Že prázdno všude, mrtvo že je kol, Že ani přízrak nepřijde ti vstříc, By srdce uspal klamnou nadějí... Vdechuješ věčnost, noříš do věčna Korunu květnou, vůní dýšící S tak cudnou rozkoší, mdlou vlažností, – 85 A víš, že zvadneš kdys’, že nakloní Se vysílen tvůj stonek nad propast, Jsa zbaven květu, v lhostejnosti všech Těch věcí kolem, které nežijí A necítí, že agonie tvá Jim bude stejně cizí, jako byl Tvůj celý život v strmých výšinách... Má sestro, gentiano, symbole Mé vypuzené touhy, v exilu Jež žije širé krásy, mlčících A chladných výšin, – snílek, chýlím se Nad ametystnou hloub’ tvých netknutých A svatých plátků: nikdy nelhaly Rty tvé, svou marnost volajíce v dál A závidíce květům v údolích, Jež lámou ruce lidí, kročeje Jež ve prach deptají, v něž osudu Blesk bije, jimiž zmítá vichřice, Jež krvácejí vlastní bolestí A hynou vzlykem ňader raněných, Mučenky nížin, ve svém kalichu Jež smrt i rozkoš nesou zároveň... 86 TUTO KNIHU UPRAVIL A PŮVODNÍMI DŘEVORYTY VYZDOBIL FRANTIŠEK KOBLIHA VYTISKLA KNIHTISKÁRNA J.SKALÁK A SPOL. A VYDALA KAMILLA NEUMANNOVÁ V PRAZE V ČERVNU MDCCCCXII
Ed: až; 2004 [88]