SMUTEK TORSA

Jiří Karásek ze Lvovic

SMUTEK TORSA
V museu neapolském kdysi zřel Jsem antického hocha nahou krásu. Jen ruce scházely mu. Přes to skvěl Se očí kouzlem, věncem bujných vlasů. A jak jsem posléz na odchodu byl, Na hocha zřím zas. Vzdech mu se rtů splyne. Já smutek torsa náhle pochopil: Proč žije dál, když všechno jest už jiné... Nekvetou krokusy a clematis, A hoši nespěchají v družnou schůzi... Proč v mramor umělec jej zaklel kdys? Proč není mrtev jako hoši druzí? ...A náhle cítím, jak mne smutek jal Těch, kdo svou dobu přežili a žijí... Teď chápu jako budoucí svůj žal: Dnů příštích osamělou agonii. 50