VENUS MASCULINUS(*)

VENUS MASCULINUS(*)
Na oltář tvůj nekladou se vonné růže, radostné jako úsměvy panen, za zpěvu chorů, zatím co lid v oblacích kadidla klesá na dlažbu chrámu. Studený jest oltář tvůj, vychladlý, a jenom za noci vlhké plísně osamělý milující tajně se krade, aby zlíbal tvé roucho. V pustém chrámě, poházeném blátem a slinami, před ztrnulým, němým bohem, jemuž se davy posmívají, klade skabiosy černé, dar povržené, prokleté vášně, v obět lásky, jež plíží se jako pes z noci v noc. „Bože lásky mužů!“ šeptají rty unavené marnou modlitbou. „Má touha vzývá tě a hledá jako noční motýl jedovatou vůni černých květů, jež jej usmrcují.“ Ale oči prázdné z tmavých otvorů hledí bezcitně v ekstase vzývání. Mrtev je bůh, a morem páchne jeho zelené tělo. Neslyšíš smích? To příroda chechtá se vlastnímu dílu. ––––––––––––––– (*) Báseň tato otištěna jest z interpellace poslance p. Hybeše a soudruhů na říšské radě, ze stenografického protokollu poslanecké sněmovny, XVII. zasedání, 246. schůze, 25. listopadu 1903.
39