ÚNAVA

ÚNAVA
Tvé nahé tělo bílé jsem položil v svou touhu, Liliji monotónní v koketní Trianon. Náš smutek zvolna bledl, jak hasne na obzoru Kdes v dáli zrůžovělý a modrý nebe sklon. Ty schýlil jsi se ke mně a za večera toho Tak smutkem prosycený byl hlasu tvého tón, Když slovo jsi mně řekl, že pro ně chvím se dosud, Jak pod úderem srdce v tmách zadumaný zvon. Teď cizí jsme si zase. A po odchodu na vždy, Kdy tebe jiné paže za nocí objímají, Kdy žhavé jedy rtů tvých teď jiná ústa ssají, To slovo sobě říkám tak lítostivě v duši, V dnech plných marné mdloby a zmírajících stínem, V melancholické touze po vášni mrtvé spleenem. 44