EGOISTA.

EGOISTA.
Takt hudby plnil hruď i sál. V pilíře stínu, kde jsem stál, jsem viděl nožku opodál, ukrytu zpola šaty. A jak jsem chtivé zraky zdvih’, já postřeh’ ručku jako sníh a slunný hled, jenž byl tak tich, a v tváři úsměv zlatý. Ta dívka byla spanilá. S ní nejkrasší, jež tančila, se měřit sotva stačila a ona – opuštěna! Zřím hlavinku, jak hnula jí, a nožky, jak se potají do taktu sladce houpají – vždyť je to také žena! 40 A nikdo nešel s poklonou!... V ten mžik mně byla madonnou, k níž, ukryté zpol za clonou, zrak smí jen obdiv nésti. Leč rázem žár mi hrudí šleh’, skráň hořela a chvěl se dech: ji moci tisknout v ramenech – co blaha v tom i štěstí! A po objetí touhou zpit, přec nešel jsem ji poprosit. Já vím: těch lidí každý cit pak moh’ se rázem probudit a rvali by se o ni. Tak ve světě juž bývá dnes: ne krása, jež je skryta kdes, leč lidí prst a chvály hles k ní zrak i duše kloní. Tak skoro jak v tom přísloví, kde norec poklad vyloví, vděk světa sobě – bláhový! a lidem dává zlato... 41 Že neprosil jsem k tanci Vás, pil zrakem, duší z Vašich krás a Vy jste měla dlouhý čas –: odpusťte, prosím, za to! 42