„PÍSEŇ.“

„PÍSEŇ.“ Slovutnému Jos. V. Sládkovi.
Sláv pyramidy, zlata skvostné tůně i gloriolu v čela vítězná, tam sněhy hor i jarních sadů vůně, zde na šíj’ robů pouta železná – těm řady vojsk a moře vlny burné i lodí dav, jež perly svážely, a jiným v posled boží dlaně tvůrné v oasu žírnou pouště oděly. A v úděl nám, že národ počtem těsný, jen malou zem jak hnízdo slavíků – však lásky sen v ní, květy bujné vesny, by lid i v bídě zpíval ze zvyku. A zpívá si, ať venku mráz juž hvízdá či chmura v noc nad krajem rozpjata, a zpívá si, ať jestřáb v ptačí hnízda na mladá vylét’ k lupu písklata. 49 I slavnou’s byla při tom snivém pění, až záře hvězd ti plála nad čelem, leč třikrát větší ve svém utrpení, jež dal ti Bůh tak hojným údělem. Ba vyštvala tě, sirou holubici, z vlastního hnízda hejna krkavčí – a kde dřív háje, štěstím dumající, tam holá stála dřeva popravčí. A země bídna, trn a ostré hloží, jímž každá hruď do krve sedrána: Co v potu lid a vůle dala boží, nám vrahů zlobou rvala Morana. Leč neurve, byť peklo měla k straně, co života je naším zázrakem: My za hvězdou šli k dáli odhodlaně, když přítomnosť juž byla soumrakem. A zázrak náš? Toť prostá píseň česká, jíž rety mroucí k jaru ožily, to v pestré nivy vinoucí se stezka z té pouště věčné, smrtné mohyly! 50 To píseň prostá, chvící celou duší dítěte snivou z prsou máteře, již ani plamy hranic nevysuší, ni neztichne, vyštvána za dvéře. Ó je to píseň, která dechem pučí a v duši děcka hravě přelétá, když máť je rodná tiskne do náručí a posýlá s ní dítě do světa. A plna snů a pohádek a zvěstí ta mladá hruď pak zpívá poznova: Co matičky jí vdechlo lásky štěstí, to v písni lidem poví do slova. A poví tak, až srdce jedno chvění i v staré krvi žhavý proudu žár – a dal-li Bůh nám velké utrpení: my píseň vzali k lodi za stožár! A budem’ plout, ať vlny v bouř se valí, ať plachty dmou se vichrem mrazivým, a budem’ plout i slibů přes úskalí vpřed za myšlénkou, cílem zářivým! 51 A písní tou, matičky z naší půdy, svých dětí sen a zdobte duší pel, by každý srost’ s tou krví české hrudy a za ni v boj a ku vítězství šel. Za myšlénku a práva volné dechy ne s proseb plnou hrudí ubohou: dnes mužně vpřed, mé drahé, krásné Čechy, až slunce vzplá zas Vaší oblohou!! 52