V. (Bůh ví.)

V.
(Bůh ví.)
Květů dech a vlnek šumy, pohádka, již večer tlumí – Bůh ví, co to všecko není, leč má láska nezaplála ani v jednom políbení. Večer, nocí, dobou ranní, v snech i práci myslím na ni. Bůh ví, co to všecko bude – a když hlavu z dlaní zvedám, od slzí mám oči rudé. Dva dny za rok, sotva více, úsměv zřím své holubice. Bůh ví, že to lásce málo – leč mé srdce na čas dlouhý nebe si z něj upřádalo. – 89 Hukot moře, písní něha, jarní noc, jak v hnízda léhá – Bůh ví, co to všecko není; ale dnes mé rty tak práhnou po vášnivém políbení. Víno rtů a ručky bílé, ať juž pouhá je to chvíle – Bůh ví, sladce myslet na to! Leč svůj život dal bych za ni i těch snů svých květ a zlato... 90