VIII.
(18 2/8 85.)
Sem, prosím, ruce – sevřete mi
hruď mladou, než se rozskočí
a mrtvo padne k chladné zemi
to srdce moje otročí.
Otročí srdce! A přec, paní,
jak pyšno je, že slouží Vám!
Vždyť vzalo za to z Vašich dlaní
víc, nežli po čem toužívám!
Jsem živ, jsem živ – a pouze Vámi
má mrtvá prsa ožila
a ráj svou náruč otvírá mi,
kde stáť má měla mohyla!
A myslím-li tak na to všecko
a měřím-li dnů zašlých pal,
nuž, paní krásná, snivé děcko,
již jsem co hoch juž miloval,
95
zde máte pravdu, drahá, milá,
jak v psaní mém Jste chtěla číst:
Jen Vy, jak Jste mne uzdravila,
mne usmrtíte – jsem si jist.
A proto hruď mou spněte dlaní,
než se mi štěstím rozskočí,
ať máte zase k svému hraní
to srdce, láskou otročí! – –
96