SEDNI SI KE MNĚ BLÍŽ!

Antonín Jaroslav Klose

SEDNI SI KE MNĚ BLÍŽ!
Sedni si ke mně blíž, podej mi ruku, jak jsem ji klidný kdys ve svojí míval, když našich prsou květ sotva byl v puku a ze rtů nevytrysk’ polibků příval – jak tehdá, víš, sedni si blíž, kdy sotva snili jsme, co vše stkáno tím drahým „ano!“ano“! Vlasy Ti pohladím a Tvoje čelo k prsoum si přitisknu sladko a hebce, a kdyby mrazilo, kdyby se chvělo; víš, jak v tom objetí, kdy se v ret šepce, všecko se zahřeje i ztuhlé naděje – věrná a věřící přes dnů jek všední ke mně si sedni. 140 V té chvilce života, pohádce prosté, proč by si oči své, kalila duši? Vždyť i s tou láskou jen zklamání roste a než-li se člověk jen naděje, tuší, jak zralý klas požne to čas – tys dosud mladá však, a to mé rádlo sotva v zem vpadlo. Sedni si ke mně blíž aspoň tyty, drahá, všecko mne opouští, co den jsem chudší. Ať život trnem juž k srdci mi sahá, z rány té růže květ přece mi vzpučí, dáš-li ty na ni věrnou svou dlani – Zákmitem víry tvé, vím, budu moci mrazem jít, nocí... 141