NEZNÁMÉ!

NEZNÁMÉ!
Teď jméno nejsladší bych chtěl mít v řeči svojí a vedle Vašeho je nad ty verše dát, a zracíchv zracích toužících, jež vzhlédnout k Vám se bojí, třpyt míti mámivý těch hvězdných myriád a jejich čistotu, jíž v oblacích jen tonou, jak já bych tonout chtěl v tom Vašem ovzduší, a vzít si svěží květ pod Vašich ňader sponou neb zlíbat ručku Vám, byť za trest nejtužší –; Ó přání zpozdilá! – Jsem spokojen tu zatímzatím, že na Vás hleděti smím z šera přízemí, kde chudé naděje jen smyšlénkami zlatím a v snu se kolébám, když více nelze mi; a jako ostatní, co s kukátky teď k loži v tom šumu zvědavém k Vám hlavy zvedají, já snílek zřím a mním: i v tom je štědrosť Boží, že šťastným může být i chuďas potají. 25 Vy zatím rozkošná v tom šatě z krajek tmavém hledíte s úsměvem a zpola nevinou nic o tom netušíc, co zmítá mužů davem, co srdcí nazvalo Vás v hloubi: jedinou! ÁA kolik hrudí tu, s tím květem v prvním puku, s tím žárem, vznětem sil za cit a pravdu krás, jež rády, s hrdostí, za bílou Vaši ruku by život podaly a k štěstí vedly Vás! – Co vše jest ukryto v té Vaší útlé dlani, co blaha, rozkoší, Vám tane pod hrudí, co žíti můžete, dnes netušíte ani – až jednou život Vás snad slzou probudí. Leč prosím, odpusťte – chtěl pravdu jsem Vám říci o štěstí budoucím, jež papa vyzkoumá: a vdá Vás boháči, jenž masitých je lící a roků čtyřicet a hlavu holou má!... 26