NAŠE DOBA.

NAŠE DOBA. Příteli B. Billovi.
„Vřelosti třeba nám, ne té, z níž fráze hloupá prskavkou na chvíli až pod oblaka vstoupá, však té, z níž teplo vyprýští, když pro náš krb juž ne, tož aspoň pro příští. V před mužnou vůlí jít, jež hlavy nepokloní, když vítr mrazivý odkudsi zavál do ní – a vlasť-li chce svou daň, nehledět na břímě: Jak já jí krev svou dám, tak ona patří mně!“ Pak ještě cosi díš o matce, o dítěti, a v nitru nejhlubším jak možno nevzkypěti, když máť kdos udeří – a že je přec juž čas o dobré právo své se hlásit jednou zas!... A dí ti venkovan: „Nu chválím vás i řeč tu. Je mnoho pravdy v tom, a když to všecko sečtu – 27 (a k uchu zdvihne prst a hlavou zakývne) má každý s sebou dost v ty časy podivné.“ A přece druhý den, byť vydělal to ztěžka, svou hřivnu „pro národ“ položit neomešká, na školy, pomníky, na slabou kdesi hráz –: „Nu, my to nezmůžem’ – snad dětem bude snáz!“ 28