KVĚTEM JE TVÉ SÍLY VZDOR!

KVĚTEM JE TVÉ SÍLY VZDOR! Příteli Fr. X. Svobodovi.
Co Bůh nám dal, je hlubší cit než to, v co sáhnou davy denní, ať pro svých choutek nasycení, či k ráně cetky navěsit; než to, co v hloubi tvého nitra rozruší lidských pomluv hrot, ač pokrytecká ruka zchytra kdys dlaň tvou stiskla pro život. Co Bůh nám dal, je hlubší cit než smýkati se v prachu s nouzí a zítra s ní, ač duch se vzpouzí, číš orgií až ke dnu pít – s tou vřavou vstoupat, klesat stále, jak svět si hrdě poručí, být otrokem, v ní vidět krále, dlaň v poutech mít, květ v náručí. [65] Když mdloby spár tě na mžik chyt’ a v mlhu slábne záře oka a z ran, co dal, dav krev tvou loká, jíž, pokud žiješ, není syt; a když i vzněty činů schopné, jež srdce tvého nesou pel, ať v závisti či rád juž kopne tvůj druh i skrytý nepřítel – pak myslet si: To všecko teď, čím plnil jsem své celé žití, jak mušku svět si rukou chytí a zbude v ní jen prach a smeť, a jsem, jak děli, nuzný, malý, a cíl jsem ztratil života, vždyť všímvším, več se mé příští halí, jen beznaděj se mihotá; pod vším tím klesnout, věřit jen, že prsou vznět i květ se ztrácí a tupě zmírat resignací a proklít snah svých den i sen: Ó otroku, kdo’s pouze chápal ten bol, jenž byl ti davem vryt! V tvé duši ukryt větší zápal, co Bůh ti dal, je hlubší cit! 66 V těch myšlénkách, jak hlavou letí, když nad prací dlíš opuštěn, hle, zřítelnice šíří se ti a jizba nemá stropu, stěn. A smetí jsou ti věci kolem, ty rosteš k nebi, nad obzor –: čím zhrdli tebou, jest jen stvolem, a květem je tvé síly vzdor! 67