JIŽ DÁVNO TOMU...

JIŽ DÁVNO TOMU...
Již dávno tomu, co jsem k šeru z rána kol Vašich oken chodil nesměle pro pohled jen, když byla zotvírána, na kadeř černou, ručku z úběle. Již dávno tomu, co květ růže prvý mně všecko od Vás, všecko, pověděl, co naše tváře zalévalo krví, co tajilo se v dumě našich čel. Již dávno tomu, co jsem sedal s Vámi a ostýchal se říc’ Vám: rozmilá! když ručku Svou – ó jak to smysly mámí! v mé kučery Jste teple bořila. A naše rty a zraky se jen ptaly, co láska jest a v prsou divný proud, jenž rozum halí, v skráň se, paže valí, a volá tajně: Líbat! Obejmout! 79 To bylo všecko: Chvatné políbení, a vroucí stisk a úsměv rozmilý – ba víc ta naše mladá láska není, než jedna řádka prosté idyly. Ba k smíchu byly by ty naivní chvíle, v nichž srdce, život, byl bych provzdychal: jen necítit z nich vůni růže bílé a s plodů dneška nesetírat kal! 80