VŠECKO!

VŠECKO!
Zřel jsem Vám do očí. – Co as tam psáno o žití v budoucnu pro mne i Vás? Noci-li vášnivé či slunné ráno, paprskem, písní veselou stkáno, anebo večery, snů plné, krás? Žár Vašich zřítelnic v prsou mne žhaví, nedá mi klidně za noci spát, za dne v sen vášně mne skolébá dravý: „Života pramen, dí, démant jsem pravý, pro mne ztrať všecko a všecko měj rád!“rád! Myšlénka havraní v skráň-li ti padne, vířívá píseň má splaší ji hned, v náručí stisknu tě horké a vnadné a spíš pak slunce žár na nebi schladne, než s tebou u tebe pro tě můj hled!...“ V prsou mně víří cos, kolem jde hlava, hledím jak okouzlen v očí těch svit: 87 každá z těch zřítelnic perla teď pravá, jako když v rose a paprsku vstává den tichý, májový, zlatým snem syt. Tak plny oddání, tichy a měkky oči ty věsí se ve rtů mých dech: „Pro dnů svých lahodu i nocí vzteky, pro vše, co budeš mít nyní i s věky, na tvých jen prsou mne spočívat nech!“ – Ni noc jen vášnivou, ni žhavé ráno, ni pouhé večery vysněných krás –: když’s mi tak oddaně řekla své „ano“, celé jsem žití zřel v očích těch psáno, ať si jde v jaro či léto i mráz – vždyť osud na věky spojil je v nás! 88