ČLOVĚK.

ČLOVĚK.
Tohoto světa pouhý syn, den nehalím si do mlžin. Mé touhy ani vlohy nesídlí s polobohy. Ti hledí na vše z dálek svých, jichž taje nikdo nevystih’, a jejich duše velká nejásá s námi, nelká. – Pro lidský cit a čin a zjev v mých prsou hárá, stydne krev, skráň životem mi hoří, že vlnou jsem v jich moři. Jen nad bahenní mloků proud chci v jasno výš a rovnou plout, ať v úskalích se tříštím, či k břehům spěju příštím. [9] I, zmítán rejem tam a sem, tak ob čas mrštit kompasem a v rozmarů svých soulad jen nazdařbůh se toulat. Dnů pán i otrok, slyšet rád na každou strunu v sobě hrát, jež život lidský tají, než stářím popraskají. Tak znám v těch dojmech chřadnout, kvést, být na pokraji pekla, hvězd, a napit se i plaše jen léku z Otčenáše. Tak žiju – byť i soudruh děl, až zajdu: „Snů jen, citů pel, krev snah a slza kropí ty známé lidské stopy.“ Je všecko v tom: „Zde člověk šel!“ 10