LXXII. Chládek.

František Matouš Klácel

LXXII.
Chládek.

Kvítko když prudkým pouvadlo parnem, Žížnivé lační rosivém po chládku, Pak si ústrojnou hlavu svou skropivši Skříseno dýchá, Pozdraví jitřní veselou se tváří Slunce zas východ, a vydá pobožně Vůně své jemnosť, a konákoná, co zákon Veškera káže. – Slyšte najdražší krajani Slovanští! Až i svadlým dostane nám se chládku, Schýlenou smutkem hlavu zas napřímí Sláva i hojnosť. Němci písarskou zanecháme chválu. Jen na nás hrdým okazuj si pérem, 45 Žeť se černidlem ruka nám neblýští Systematickým. My v život platnou vkořenivše činnosť, Vlasť si omládlou ošatíme skvostně, K zlosti výchlubným tupičům Slovanstva Vám bakalářům! 46