LXXIII. Čermáček.

František Matouš Klácel

LXXIII.
Čermáček.

Aj ty švitorný zpěváčku! Ty čermáčku stydlivý! Proč tak temně zpíváš, Ach tak temně po lesích slovanských, Snad ti borové jsou lesy Příliš černé, jak pohřebným Pokrovem přikryté, – Snad tě kalous děsí věštný, Aneb výři houkaví; Ach snad nedopýr ošklivý? O čtveráčku, jen ty zpívej, Skryj se ale v křoví stínu, Zpívej, zpívej třeba kradmo, Uslyší tě lesů hustých, černých Poustevník a duch zaklený, Uslyšev tě zaplesá ve srdcisrdci, A to v srdci dobromilém. – 47 On si šeptne pyskem nedůvěrným: Bys byl hlasitým slavíčkem, By se pozastavil pocestný upřímný Tvému rozuměje zpěvu, Aneb bys byl orlem prudkým, By se nad tvým zaradoval letem K nebi hleděhledě, odkud spása prší, – Však i co čermáček malý Prostým zpěvemzpěvem, však upřímným Veselíš ty pouštku moji, Jen se vějičky chraň zrádné, Na studánce naliknuté, Pij jenom rosičku ranní, A po listkách myj své křídélka, Bys na lepu svodném Neuváznul žalostivě, Ach na lepě, co juž mnohé Zkázu schystal dušince, To dušince zpěvomilé. – 48