HNĚV MOŘE.

HNĚV MOŘE.
Kdo urazil, kdo pohaněl tvůj, moře, majestát? Kdo s pohrdou tě měřit chtěl, kdo rušiti tvůj řád, že vážno dřív a veselo a plno veleby, jsi šelmou náhle vzkypělo, jež zuby rozšklebí? Zda vládce v pýše nehodné ti ve tvář slinu vmet, či pirát, moře svobodné, jal do pout, plných běd, zde ve tvé říši člověka, či plavec skolil snad ti racka, bouř jejž neleká, že v krvi do vln pad? Ó, třes se nyní, chvěj se, chvěj, kdo’s moře vznítil hněv, jak zmítá se vždy divočej, až v těle tuhne krev! 9 Ta každá vlna jeden šum, jak tknout když chce se hvězd, jak zvedala by k oblakům se hněvně bílá pěst. Co člověk tu, co bídný vrak? Je schvátí vln těch šleh, je zvedá vzhůru z pěny v mrak, na skalný metá břeh, je strhne v hloub sta rameny, kde mizí beze stop v ten tajemný, v ten ztracený, v ten mlčenlivý hrob. A hluk a třesk a hlahol vln a jejich řev a ráz se pojí v bouři, hrůzy pln, na slavný moře hlas, jenž hřímá stále víc a víc v ten lidský pych a lup, jak když to zvučí statisíc a statisíce trub: „Já moře, které od věků zřím v lidstva boj a svár, vždy rádo dávám člověku svých hlubin skvoucí dar, své perly i své korály, jej volně nechám plout, jen krví když mi nezkalí můj čistý svatý proud! 10 Nechť zve se pánem nade vším, co pevná živí zem, zde jako pták jen hostem mým, já život přeju všem a nesvolím, jak samotné jsem nestrpělo pout, by v pýše někdo v říši mé směl pouta jiným kout!“ 11