BENÁTSKÁ CAUSERIE.

BENÁTSKÁ CAUSERIE.
Zas po letech dech jihu cítím, jak v město staré pohádky zas v náručí se vaše řítím, ó Benátky! A piju vzduch jak vonné víno, co líce nořím v teplý van, jak pil jej kdysi Aretino i Tizian. Jsem jako ptáče od severu, když v hnízdo své se navrací, jež přistavělo k zvonic šeru a k paláci. Tu den jak sen mi prchá svěží a jako chvíle mizí mi, nechť bijí v zvon na staré věži dva olbřími. Zrak usmívá se, těká, stoupá a modrem nebes plápolá, co duše v snů se moři houpá jak gondola. 19 A v srdce cit mi bije hravý jak vlny v schodišť ovrubu, co myšlenek kol mojí hlavy jak holubů. * Ó, dítě moje, zvedni líce a nehleď smutně v příští dny, náš život pestré mosaice buď podobný! Nechť osud zryje čelo vráskou, přec jako starý obraz ten kol vyplněn buď celý láskou a vyzlacen! Chcem prchnout z víru zla a zrady, jenž tolik tebe uleká, a slyšet moře hřmít jak tady jen z daleka. O, slyš je šumět s větru dechem, jenž z růžových pil kalichů, a usni s ptačí písně echem tak potichu. Ten slavík, jenž tká sladké věty, skryt v přitmělý keř myrtový, co nedořekly moje rety, ti dopoví. 20 V sny lehké, smavé skolébána, nech lunu hrát si na čele, co uzříš v snách, ať Tiziana jsou andělé! * U okna ssaji zahrad vůně a zřím, jak vlny tančíce, s lamp hrají světly na laguně a měsíce. V tom cos kol s tenkým bzukem letí, a hrot již cítím bolný tak, ha, komár! a již druhý, třetí, a celý mrak. Zvuk protivný! To jdou se pásti tu na mně, v snách jak sedím tich, a mně je, tklivý pozdrav z vlasti jak cítil bych. Ó, přátelé mí na severu, vy v husích nožek znamínku, dík za ten pozdrav milý věru i vzpomínku! Leč já jsem vesel dnes jak dože, jenž zasnoubil se s mořem svým, a síň svou, nežli půjdu v lože, si vykouřím. 21 A posléz – komu sny se sběhly až od hvězd zlatých klenutí, rád komáří už snese jehly a štípnutí. * Je rozkoš skočit do vln sněhu, když moře pěna stříbrná, a v snách zřít, jak hřměl podle břehu oř Byrona. Zřít na vln spor a hru a válku a v hebkém písku docela mít sen, žes viděl mizet v dálku loď Othela. A když pak soumrak modrý kvačí a piazetta ve stínu, naslouchat hudbě z Pagliacci, jíst zmrzlinu. Ó, co tu očí střely metá, ký osmahlých žen čar a vděk! zde přisnil bych v Ráj Tintoretta pár hlaviček. A měsíc svítí, jak když sněží – co hodin chvat, co spaní mi? Nechť bijí v zvon na staré věži dva olbřími! 22 Zas po letech dech jihu cítím, jak v město staré pohádky zas v náručí se vaše řítím, ó, Benátky! 23