Na Tranovckým zámku.

Antonín Klášterský

Na Tranovckým zámku. Janu Vrbovi.
Na Tranovckým zámku náše vojsko leží, v sencích se tám smije, vrata zámku střeží, po chodbach pobíhá, ve dvoře se tísní, šecko se rozlíhá íčko naší písní. Pane Lomikare, dybys moh se z prachu vrátit v tuto místo, jak bys zblíd tu v strachu. Nebo zrud bys ztekem, potrestat ho bažil, hdo tě vsadit vojsko sem se vopovážil! 55 Proč pa bys šak stával? Té huž zámek jiný, než hde hudloval si chodskyjch matek syny; vostálo jen místo, staryj satanáši, hale duch tvuj na ňom přece eště straší. Můžeš-li pa zpomít, jak si, Pámbů s námi, posílával vojsko na ty selcký chámy? Prachdědkům je vsadil’s pro ty perkameny, tůlik si jim trápil divčata i ženy. 56 Vidíš, Lomikare, jak se vám to zmáchlo, huž tu vaši slávu notně vody spláchlo! My tě dali vojsko, jako ty nám prve, dyjť hdo poručil mu, teký selcký krve. 57