Lomikarovo alej.

Lomikarovo alej.
Ba ba, ta alej vod Tranova stará, ta pomatuje eště Lomikara, von dal ji sázet asi na památku ha chtíl snad teký jezdit tary v chládku. Nu, nedočkál se. Pád za svoje říchy, rost do nebe až nemoh ten strom pyjchypyjchy, ty lípy hale rostly jako z vody ha vydržíly naší do svobody. Huž tři by kmen jim sotva vobemknouli, ha jak strom slná kotev každá v půli, huž vyzděný sou lezde, samý svály, ha kvítnou přec, ha jak v nich bzučí včaly! Té vůně v lítě, dyž sou celý v kjetu, dyž šudýš sparno, mílo, chládek je tu, 63 že jeren, jak sem příde z toho žáru, by vodpustil rok pekla Lomikaru. Je půvěra, spas, Bože, naši duši! že za půzimku zas tu jezdit muší na černým koni se vlající řívou, ha iskry srší za nim jízdou divou. Já neviděl ho, hani moje máma, ha teký bych si nepříl, Pámbů s náma! Můj děrek hale dobře viděl pryj ho, hdyž jerenkrat šel tury – ducha zlýho. Jak humrlec bul bledyj, na svým koni jíl divoce, jak černý dyž ho honí, šel z něho puch ha zima jako z hrobu, no, k Dušičkám to bulo – tuvtu dobu. 64 Ha tu se tříst hned počly lípy tuty, ha s kotví pršílo jim listí žlutý, ha černyj smíl se něhde: Tu máš zlato! Kříž dělal děrek, jak jen zpomíl na to. 65