Tranovcký lesy.

Tranovcký lesy.
Ty Tranovcký lesy, to sou náše lesy, ty nám na tom sjetě nihdo nesmí brát; za ty náši dědci trpívali přeci, trpívali muky mnohomnůstvíkrat. Královský to hvozdy buly dlouhý věky, dědci hlídali v nich každou branku v zem, káceli v nich drva lezdy na záseky, humírali na nich chlapsky s čakanem. Zato brali dřevo z lesů na svý krovy, chodili v nich volně, nerobotnyj lid, lesy zaznívaly často jejich lovy, jejich bul i nedvěd, hdyž se v jámu chyt. Hale potý přišli páni ha jen řekli: „Lesy ty sou náše se všim, co je v nich! 67 Ha ty, selckyj cháme, zalez jen, pse zteklý, robotovat bureš v lese, na polích!“ Dědci bouřili se, hale málo platný: soudy buly s pány, s pány císař bul, perkameny vzeli – vojsko na rebely! – nad svobodou naší přelomena hůl. Do Tranovckyjch lesů zas lid chodskyj chodil, hale bul jen rob v nich, pro pány pot lil, dělal jim tam cesty, pro zvěř se jim brodil, k zámku vozil dříví, haby pán se hříl. Hale tu ty lesy šumíly mu zticha: Trp jen, trp ha čekyj, nedbyj svojich ran, dočkáš se, že bure pokořena pyjcha, v prach že bure sražen za svý říchy pán! 68 Nu, my dočkáli se, den huž září bílyj, dědci by nám řekli, že to ráj je sám, hale proč pa byste lesy brát nám chtíli, našich zlatých polí zelený ten rám? Ty Tranovcký lesy, to sou naše lesy, ty nám patří za ty muky z minula! Vzít nám je jak páni – to by v sjetě hani, to by Spravedlnost v sjetě nebula! 69