ZLATÝ PTÁK.

Antonín Klášterský

ZLATÝ PTÁK.
Snad protější že padl dům, jenž bránil paprskům, leč ať se to stalo tak či tak, do jizby, kde nikdy nebylo světel najednou vletěl zlatý pták. A střásal v té věcné šeři své zlaté peří, zasvítil na skříň, na obraz, a bledé děti, jež na zemi si hrály, tolik se smály, jak zlatých těch pírek chytaly jas. U plotny žena stála tak sešlá a malá, ztrhaná porody, bídou a prací, ta léta již, léta se neusmála, neb znala jen, ruce jak bolí, když do krve zdrány, a mužovy rány, když opit se vrací. A nyní ten její zatrpklý ret, tak stažený dřív, jak ten pták slét, též zazářil slabě, div to byl, div, a něco ji nutkalo nechat vší práce a pohladit děti po vláskách sladce. A teď, ó můj Bože, z bědného lože,lože muž mračný se zved. Trochu se protah, pohlédl ven a Aj, aj! mu ze rtů proklouzlo jen, 31 zřel na ženu, děti a potom, zalit tím jasem, on polohlasem si písničku počal radostnou pěti o milé pěšině, o zlatém poli, kde srdce bolí, když hoří mák. Po muži žena se ohlédla prudce. Šla s ním tou pěšinou, šla ruku v ruce, jak dávno to už! A bylo jí, jak by to nezpíval muž, ale ten pták, jako by zpíval to zlatý pták. 32