PO POHŘBU.

PO POHŘBU. (ELLE K.)
Kamarád starý umřel, milý druh; prý „slabost srdce“ hlásila, že zle je – ó, co se to s tím mým, ví milý Bůh, ó, co se to s tím srdcem mým dnes děje? Až dosud bilo mocně jako zvon a pořádně jak úder hodin s věží, však teď jak v divý hnalo by se hon a poté jak když ztichlé v hrudi leží. Tak volně dosud vzlétalo jak pták a smálo se jen klopýtavé klisně, však dnes se kymácí jak moře vrak, co cítím dnes v něm slabosti a tísně! Já, jenž jsem skokem dva, tři schody bral, let tíhy neznal ani chorob věku, od zprávy té jak starším bych se stal a k denní práci se tak těžce vleku. Ó, silné vůle třeba, vím to, vím, bych překonal to, suggesce jen tuhá to vše, nic víc, leč nechať úsilím se bráním, stále myslím na smrt druha. A na vlastní pak musím myslit skon, jenž vše mé hoře, stesky ukonejší, a zasnít se – to úsměv už, ne ston – jaká by smrt mně byla nejmilejší. 35 To k vám bych přišel jednou na návštěvu, už bělovlasýbělovlasý, a přec čilý zcela, a ty, rád tvému naslouchal jsem zpěvu, bys krásným hlasem svým mi chodské pěla. Neb Sládkovu snad, tu „Až přejde den...“ já cítil bych, jak do spaní mne hýčká, a na mých ústech hrál by úsměv jen, když zvolna by se skláněla má víčka. Bolesti žádné necítil bych spár, jen andělského hlasu slyšel pění... Ty řekla bys: „Pst! usnul! – je tak stár!“ A nebylo by pro mne probuzení. 36