Z HLUBIN.

Antonín Klášterský

Z HLUBIN.
Ve tmavých duše hlubinách, tichých jak hlubiny moře, spí tam tak mnohé, mnohé v snách zapadlé štěstí i hoře. Nadějí marných puklý vrak, přání, sny kdysi tak svěží, jak utonulá, mrtvý zrak, ztracená láska tam leží. Kolem je velký noci klid, smutku i svatosti plný, nahoře slyšet bouřit, bít nového života vlny. Šumí to novou nadějí, novými bolestmi kvasí, dole vše zvolna přikrejí, zarostou trávy a řasy. [5] Časem jen hne se hlubina, v hlubokém vzdychne si bolu, se shora tiše do klína něco jí padá zas dolů... Je to jak v moře padlý kraj s bídou i se slávou svojí, jak o tom šeptá mnohá báj a jak to v pohádkách stojí. Pohádky, jež jsem slýchal tich, pohádky lidského žití! Ach, mně je dnes, jak slyšel bych z hlubiny zvonů hlas zníti! 6