OČI, KTERÉ SE CHTĚLY PTÁTI.

Antonín Klášterský

OČI, KTERÉ SE CHTĚLY PTÁTI.
To byly zvláštní oči, to byly oči divné, a vzpomínka mi na ně tak náhle v duši živne; v nich nebyl půvab skvělý ni žár, jenž láskou chvátí, ty oči jak by chtěly se vždy jen něco ptáti. V nich nebyla ni bolesť a nebyla v nich výtka a ani tichý úsměv, vždyť smála se tak zřídka; ty oči v stínech řasy jen ptaly se, ne, chtěly se ptát, a na co asi snad samy nevěděly. A jestli věděly to, pak zeptati se bály, 16 snad nenalezly slova a hledaly je v dáli, snad nenašly zrak vřelý, v nějž důvěrně se hledí, snad na to ptát se chtěly, nač není odpovědi. A více nevím o nich, však pohled jejich cítím a myslím, že se ptáti tak chtěly celým žitím; až led když bylo líce a anděl bylo děcko, pak neptaly se více, neb věděly už všecko. 17