VARHANY.

VARHANY.
Sním v chrámě... V šeru světla hoří. Jak příval větrem vzdouvaný, jak obrovité vlny moří zní chrámem stmělým varhany. Hned slabě zní to pouhým echem, jak v slunný den a veselý by větrem teplým, jara dechem, jen z dálky lesy šuměly. A zas to hučí, hřímá mžikem a v tónů roste potopu, jak tisíc ptáků s plesným křikem by křídly bilo do stropu. A pak tak vážně, zádumčivě a s klidem duší věřících, tak jímavě to zní a tklivě, že pohne se cos v prsou tvých. 20 Ó, vidím se tam, školák malý, zpěvníček v ruce, prostřed řad, těm tónům, jež se chrámem valí, s tak zbožnou tváří naslouchat. A v záři světel, vonném kouři již slyším, jak se k hudbě té můj hlásek pojí, jako v bouři když zatíká hlas ptáčete. Mé oko vlhne, vážní líce, mně líto – čeho? – nevím sám. Za svící hasne zvolna svíce, a plný stínů celý chrám... 21