CESTOU.

Antonín Klášterský

CESTOU.
Lásku v srdci, šel jsem horem, dolem, vše se smálo nad cestou i polem; ach, ne svým – ten v stín se jenom točí – v svět jsem zíral párem drahých očí... Snad už nikdy neuzřím to kolem. Všude tolik, tolik, tolik štěstí! Stromy zřel jsem čistým stříbrem kvésti, u cest, v louce pampelišky zlatem, vlaštovky se honily kol chvatem, boží muka plála na rozcestí. A to nebe bylo jako nové, bez obláčku, modré, ocelové, velké, širé, jako zvon když padá, a v něm zněla píseň věčně mladá, jásali to v modru skřivánkové. 24 Ale ne, jak s oblak se to lilo, zdálo se mi, že to vyskočilo, srdce moje z prsou, aby v letu, plné lásky, celičkému světu do velkého zvonu nebes bilo! 25