NAD ŘEKOU.

Antonín Klášterský

NAD ŘEKOU.
V řeku se díváme spolu, na proud a na vlny dolů, při jejich ruchu a zvuku mlčky si tiskneme ruku. Pod námi v krajiny jiné hluboká řeka se vine, daleko, v dáli a dáli let je to jeden a stálý. Co padne ve vlny třpytné, v náručí svoje proud chytne, daleko unáší hbitě jak srdce láska, mé dítě. Nese to v divokém běhu k trávnému, květnému břehu, nese to k skalám, kde v příští okamžik všecko se tříští. 26 A nás kam nese to v touze? K žití či ke zmaru pouze? Ale, ať co chce, dá doba – vždyť nás to unáší oba! 27