ČAS LETÍ...

Antonín Klášterský

ČAS LETÍ...
Jako v hřmícím rychlovlaku, který zdá se ti, že stojí, tak to tady hřmí a letí v jednom ruchu, šumu, roji; a když čas hřmí nejprudčeji, neslyšíš ho nad svou hlavou, jde tak tiše jak ty mráčky, které modrem nebes plavou. Jenom někdy jako dítě vytrhneš se plaše ze sna, cítíš, jak ta dlouhá léta přeletěla – jízda děsná, měříš ji s tou trochou práce, která se tak zvolna tvoří, vážíš malé kapky štěstí, jež jsi urval tomu moři. Všecko stejné. Prudká řeka pění se a zní a hyne, ale kdo si všimne toho, že jsou to již vlny jiné, a že ty, jež viděl’s dříve, jak tu zněly, v tanci hrály, dávno, dávno ztratily se v nekonečné jakés dáli. 36 A ty děti, které potkáš cestou svojí na ulici, neposedné, dovádivé jako vlnky ševelící, mají tytéž modré oči, tentýž krok a úsměv sladký, jako měly – jak to dávno? – ještě jejich mladé matky. Staneš náhle překvapený, jakoby to byly ony, s kterými jsi v parku hrával, vybíhaje na záhonyzáhony, tytéž modré, černé oči – tytéž černé, plavé vlasy – a tak se ti zdá, že stály po deset let dlouhých časy. 37