TOUHA PO SAMOTĚ.

Antonín Klášterský

TOUHA PO SAMOTĚ.
Dřív snílek nesmělý, jenž sníval v jizbě svojí a myslil, pracoval, až s ní jak s hrobem srost’, teď cítím, každým dnem, jak víc mne k sobě pojí a poutá růžemi a váže společnost. Znám kouzlo večerů, kdy hovor plyne se rtů a lehce spřádá se jak pavučiny nit, již trhá jenom smích a živý polet žertu, jenž, motýl prchavý, se nedá zachytit. Znám vlídné úklony, žen úsměvy, hru očí i píseň přemnohou znám z jejich klavírů, narážky škádlivé, jež potutelně vskočí, ty blesky bez hromu, ty bouře bez víru. Znám lásku oddanou, jež tkví, kdy vše se kácí, stisk přátel upřímný a nelíčený znám, já vím, co byli mi, jsou v bolesti a práci, kdy duše nadšením se zvlní k hlubinám. 38 A přec bych častokrát zas rád snil ve své síni a zpíval, neznámý a utajený všem, jak skřivan, při zpěvu jenž oblakem se stíní a může aspoň snít, že poslouchá ho zem. 39