HLAS.

HLAS.
Na modrých vlnách lesnatých Brd ssál jsem dech lesů, tak volný a hrd, v korunách nade mnou vichrů zněl cval, prsa mi rostla a mohutněl sval. A s nich jsem poprvé, dojat a něm, viděl svou hluboko ležeti zem, daleko táhnout se, čarovně plát, zde jsem se učil ji nad vše mít rád. A jak táh’ vichrů ten divoký proud, toužil jsem jedenkrát hřmít tak a dout, velikou písní, v níž hořel by cit, probudit, uchvátit, povznésti lid. Pohnul se nejprvé jediný strom, o druhý narazil čelem a v tom druhý se zachvěl a třetí, ó, ples, hřímal jak varhany celý už les! 49 Ach, jak to hučelo blíže a blíž! Lásku, cit rozvlnit – to že je tíž? Jenom kus nadšení, trochu jen sil, kdo by pak se mnou se nespojil? Illuse dětské, ó, touhy a sny, chlapectví zlaté, vy, ztracené dny! U lampy v jizbě své sám tak a sám na vše si poznovu vzpomínám. Venku je podzim. Slyš divoký let vichrů těch bouřlivých ulicí spět, naráží, bijí mi do oken mých jako dav ptáků zde zabloudilých. Přišly mne probudit, přivolat zpět? Připomnít přišly mi starých snů svět? Mohutný, bouřlivý přes dál i čas Brdy, ó, Brdy mé, slyším váš hlas! 50