NA PRVNÍ LIST RODINNÉ KRONIKY.

Antonín Klášterský

NA PRVNÍ LIST RODINNÉ KRONIKY. Ignátu Herrmannovi.
Co vyrval otec stínům nepaměti a v knihu zachyt’ jako skála zvuk, syn v lásce chrání, jako skvost to světí, snad zamyslí se nad tím ještě vnuk; však dál pak rychle jiné časy přijdou a s jinou snahou, radostí a bídou, co bylo, smyl už bouřlivých vln shluk, a stará kniha, jak už to tak bývá, kdes v pavučinách, prachu odpočívá... Však dřív neb pozděj přec jí najde kdosi a těžké desky rychle zbaví spon, on čte a čte... Hle, oko se mu rosí a je mu, jak by slyšel zníti zvon, jak dávných let by táhla k němu vůně, jak echem zněl by duchů smích i ston a jak by těch, z nichž sotva zbyly kosti, vál vroucí pozdrav k synu budoucnosti. 51 Vše, i ty hroby zarůstají travou. Zda byl, kdo spí tam? Nebyl to jen sen, že žil, že trpěl, mladou toužil hlavou, že miloval, že tvořil v čtveru stěn? Těch přešlých věk, jich bolesť, touha jará již vnukům bude pohádka jen stará, již poslouchají děti u kamen, však poznají i z pohádkových nití, že v celku přec – se opakuje žití. Sic nedočtou se o zázracích reků, již s mečem v ruce pokořili svět, jen tichý obraz prostičkého vděku jak v kouzelných by parách byl se zved’, však i to blaží, když se síla ztrácí, jen vědět silný že byl ve své práci a velký snahou neznámý náš děd, že v boji všedním, v denních strastí muce měl hrdé čelo vždy a čisté ruce. Hůř bude-li těm, kteří z těžké knihy té kdysi setrou sžírající prach, kéž z listů těch do bolestí a tíhy, do toužení i do klopoty snah jim těchy chladem zavane to k hrudi, kéž nad nimi se nová síla vzbudí 52 a nový vzdor a nový křídel vzmach, kéž mrtvých hlasem listy ty by zněly: Vy přetrpte, jak my jsme přetrpěli! Však ne, chci věřit, líp že bude jednou, že v stopách otců dále dojde syn, a vnuci již že s plesem v oku shlédnou, co my jen plaše snili, jako čin; pak ve svém štěstí a nad snah svým květem i nad naším snad zamyslí se vzletem a snem a touhou, jdoucí ze hlubin, a pak z těch listů k šťastnějším nechť sklání se mrtvých otců velké požehnání! 53