VŽDYŤ MÁME PRÁCI!

Antonín Klášterský

VŽDYŤ MÁME PRÁCI!
Vždyť„Vždyť máme práci!“ řekla tiše jednou, když mrak se s mrakem honil mojí skrání, když život – teď jej s tváří vítám lednou – mi smutný byl a trpkým odříkání. A amulet jsou teď mi tři ta slova, když krok můj vázne, síla má se ztrácí, stokrát už řek’ jsem, stokrát řeknu znova: Buď už jak buď – vždyť ještě máme práci. Jsou tiché cesty, vzpomínka v ně svítí, a květy velké rostou po jich kraji, tam duše těch, kdo nepatří si v žití, se v zamyšlení přece potkávají. Je jeden chrám – tak aspoň zovou mnozí vždy umění – a chrám ten všech je větší: tam ti, kdož vlastní samoty se hrozí, přec podle sebe před oltářem klečí. 70