MEDITACE.

Antonín Klášterský

MEDITACE.
Tak v životě nám bývá častokrát jak člověku, jenž chodil jenom květem a náhle sražen s výše v propasť ztrát se, žebrák nuzný, potácel tím světem. A přišel k tomu, který vše mu vzal, a zbaven všeho, čeho k žití třeba, on chorý, uštván bídou, v oku žal, své ruce chvějně spjal pro kousek chleba. Tu vynesli mu skývu chleba ven, on lačně po ní sáhl, soudruh nouze, však nejed’ – z prsů vydral se mu sten, a starý muž ten plakal, plakal dlouze... Proč nemoh’ jíst, ač hladov byl, ten kmet, proč v hrozném bolu zastřel svoje líce, proč slzy tekly přes tvář mu i ret? Vždyť chtěl jen chléb! – A čekal přec jen více! 85