Z LETNÍ NOCI.

Antonín Klášterský

Z LETNÍ NOCI.
Je vlahá noc a světlá jako den. pod starým dubem sedím u rybníka; vše spí, kam oko i kam sluch můj vniká, a neslyšet ni šum ni zpěv ni sten. Na pláni vodní leží světlý pruh jak měsíc plný stojí nad topoly, lip vůně táhne i dech klasů z polí, po žáru dne ten chlad, ten klid, ten vzduch! Pad’ v dáli les v svůj šedomodrý stín, sen o svítání letí jeho hlavou, plá hvězda nad ním září červenavou, i její obraz chytil vody klín. Ten je tak kliden, nepohnut a tich, jen páry nad ním vláčejí se bílé, a je v tom smutek, jak by za té chvíle se mrtvých řad byl ze dna vzhůru zdvih’... Mně vlastní duše obraz v mysl vstoup’. I tam jak měsíc svítí vzpomínání, 92 však ticho tam jak na té vodní pláni a velký klid od povrchu až v hloub. Po žáru, marném vlnění, jež píše nám vrásky v čelo, klid jen leží v ní, a vše, co mrtvo, duch těch přešlých dní, jak bílá pára vystupuje tiše... 93