V RODNÉM MĚSTĚ.

V RODNÉM MĚSTĚ.
Mé rodné město, žel, že nemluvíš tak jako k jiným vzpomínkami ke mně, já, cizí tobě, usmívám se jemně, ty, cizí mně, svůj poklid nezrušíš, mne nepřivineš sladce jako jiné, je lhostejno ti, kam se krok můj šine, čím jsou ti sny mé, život můj i tíž? Ty ležíš klidně dolu svého na dně, a já, kde milovat bych měl, jen soudím chladně. Tak po létech, hle, vidíme se zas, já chtěl tě zřít – a nemám ti co říci, jdu, lidí neznám, jméno ani hlas, vše pro mne mrtvou, kamennou je lící. Tam řeka – mlýn – tam kostel – fara stojí, vše, jak se kdys to vtisklo v paměť moji, a vše tak malé, jak by stál tu čas, vše smutné, tiché jako ve zakletí, že věru divno mi, když zřím, že řeka letí. 94 Jdu dále, dále, mnohý míjím dům, až náhle přec to u srdce mne bodne, hle, vidím bílé stavení své rodné, kde vzbudil jsem se k žití pestrým dnům; jak z hluboka jsem z tísně své si oddech’! Již po úzkých jdu po točitých schodech, již báby ruku tisknu ke svým rtům; má bába pláče, slzy v oku hrají, a přece oči ty, ach, jak se usmívají! Již do fauteuilu starého jsem sed’, pár drahých tváří se stěn na mne zírá, ty staré skříně, na nichž pták i květ, ty staré knížky, které chrání víra, ty křížky černé, růžence a svíce, ty hodiny, jež dávno nejdou více, vše jímá mne svým kouzlem přešlých let, vše vlídně kývá, kam se zrak můj stočí, a nad vším báby mé ty moudré, krásné oči. jak kolébá ten klid mé choré čivy; naslouchat všemu dost jsem trpělivý a zkazky staré poslouchám tak rád! Jsou rodinné to šedé historie, zřím v snách, jak praděd můj se s Turkem bije – 95 vždyť slýchal jsem to všecko tolikrát, však při tom hledím s větší stále láskou v ty oči báby své pod šedinou a vráskou. Pak spolu jdeme městem na hřbitov, to pěkný sad a mnohý pták tam hnízdí, tam děda tichý vyhledáme rov, ten, plný květů, leží bílé při zdi; a stojíme tam dlouhou chvíli spolu, já v zamyšlení, bába v tichém bolu, a podle sebe oba beze slovslov. A zatím večer chýlí se a šeří, co padá za námi mříž u hřbitovních dveří. Již jiné, vlídnější se zdáš mi být, ty zapadlé, ty tiché moje město, však vím, zrak báby plný záře jest to, jenž pozlacuje tvojích domů štít, ty oči, abych teplo cítil, chtějí při každém hledu, každém při kročeji, a já je cítím a s ním mír a klid, neb ony plní vše svou září jasnou. Čím ale budeš mi, až ty dvě oči shasnou?! 96