RYBNÍKY.

Antonín Klášterský

RYBNÍKY.
My z jižních Čech vidíme dvakrát nebe: nad hlavou jedno, druhé u svých nohou na hládi rybníků, jež, kam jen mohou zalétnout oči, zříme kolem sebe. V té zeleni luk, v úsměvném tom kraji se démanty být rozsetými zdají, jež září v slunci. Jejich nad hladinou když skláníš se však a hled v dál se hříží, jak když se nebe samo k tobě níží, oblaka bílá po hládi se šinou, a hvězdy večer planou za soumraku zde pod tebou, i měsíc, bledý duch. Ó, kde moh více k lidu mluvit Bůh, kde víc se duše zasnít o zázraku žití i smrti, o čistotě, vině než v tišinách těch, před tou plání vodní, jež klidná, rovná, zrak svůj kamkol vbodni, v těch starých vrb neb dubů, olší stíně? Jak ticho tu! Jak mysl zamotává se sama v sebe! Jaký mír a lad! Jen žába žblunkne, zavlní se tráva, vlny se zčeří vodní havětí, pár bílých racků s křikem přeletí, a zase ticho. Nad vrbovkou v květu modravá šídla stíhají se v letu, a chladná táhne vůně. Rákos šelestí, jak sladký šepot lásky zněl by kradí ti v sluch pln slibů, ve sny o štěstí, jak, přivřený zrak, byl bys zkolébáván. A čela tvého chladný tkne se závan, jak když tě ruka milenčina hladí... 10