KONĚ.

Antonín Klášterský

KONĚ.
Rád v celém světě nikdo nemá koně, jak milují je v jihočeském kraji. Eh, buďsi, člověk lecčeho se nají, jen trochu píce když tu zbude pro ně! Sám statkář nejradš zajde do svých stájí, hle, vraník – ryzka! a již jasní hled; tu hladí srst, tu popleskává hřbet, i nohu zvedne, odestírá zuby; hned podá z ruky svému bělouši, hned utrhuje, klisnu pokouší a laská se a před cizími chlubí. A když tak hřebec, v oku žár a plam, svou hlavou hodí, bujně uzdu hryže, jen rukou máchne: Ne, ne, neprodám, lepšího nemá protivínský kníže! Nach večerní když do Blanice stek, za humny zazní dusot hříbátek, a koně v brodu nebo v řece plaví, sedíce na nich, hoši, jeden smích, a výskají, jak v místech hlubokých z vln vyčuhují koním pouze hlavy. „Ba, stalo se tu jednou, vzácný pane“ – děl stařík bílý – „z mlýna čeledín že s koňmi zajel příliš do hlubin tu v řece právě, dešti rozpoutané; já znal jsem ho – nu, byl to hodný hoch a zachránit se tehdy dobře moh, však, myslím, ani nedbal o život, když tonuli mu koně v klínu vod.“ 31 Což div, když do vsí přilétla zvěst loni, že koní třeba do veliké vojny, že z mnohých očí vytryskl proud hojný a mnohá hlava ve statcích se kloní. Stál ve stáji teď sedlák zamyšlen, víc mazlil se tam, častěj hřbety pleskal, a potom táhli všichni jeden den, z Putímě, Ražic, z Heřmaně i ze Skal a s večerem až vraceli se domů: ti bez koní, ti vedli si je zpět; kdo nepozbyl jich, ten se těšil tomu, kdo v městě nechal je, měl klidný hled, byl pěkný zisk a v prsou hřálo tady, že jeho koně nejsou bídný brak. – Jak prohlížel je ostrý znalců zrak! A chválili jen, nenalezše vady. Řad přešel dní. Jdu v lesy rozlehlé. Na každém strůmku pavučina bílá, jak noc by byla samé navěsila šátečky s perlami tam. A v tom, hle, mne panímáma s nůší dohání a pozdravuje. „Černou prý vám vzali.“ – Ba odvedli (vlas rovná na skráni). „Nu, jen co pravda, koník dokonalý, sám všim jsem si, ten síly vzhled, ten krok!“ – Což naše Černá! Nelekne se děla. A měli jsme ji rádi; když teď rok ji můj chtěl prodat – malá vyváděla! Kůň měl ji nejradš, přes celou by ves byl lít k ní, chodil za ní jako pes. A včera (pán se třese, ba, je chladné dnes jitro věru) – včera do města jsme poslali ji – je tam nevěsta – 32 a ona s nářkem večer domů vpadne. „Co,Co pak se stalo, děvče? Pánbůh s námi!“námi!‘ dím zleknuta – a ona štká a štká, až mezi pláčem vzlykne od koutka: „Já,Já viděla jsem naši Černou, mami!“mami!‘ „Eh,Eh, hlouposti,“hlouposti,‘ řek táta drsným hlasem. „Ne,Ne, tati, věřte, Černou viděla jsem. U nádraží stál koní houfec celý, a vojáci je na vůz vyváděli. Já poznám Černou, je tam mezi nimi, a vzkřiknu: Černá! – již si povšímá, pozdvihla hlavu, stříhá ušima a hledí na mne zraky radostnými, a krok, dva – chtěla rozběhnout se ke mně, v tom voják uzdou trh a ved ji z davu, však ještě po mně otočila hlavu a mami – mami – zařejtala temně.“temně.‘ A vyběhne štkát ven na naše humna. Já pravím: „Jdi,Jdi mi – holka nerozumná“nerozumná,‘ a rozsvítit chci – tmí se nějak, spíše než jindy – myslím, v deštivých těch dnech, a po lampičce sahám do almary. A tu náš táta: „Ještě,Ještě toho nech!“nech!‘ však nějak měkce, nejistě a tiše. No, slzel, myslím, též on, táta starý. 1916.
33

Básně v knize Na českém jihu a jiné básně: