STUDENTSKÝ ČASOPIS.

STUDENTSKÝ ČASOPIS.
Psaníčko přišlo, krasopisně psané... Ah! studenti! Nu, co pak chtějí as? Hm.. studentský list!... prosíme vás, pane... s příspěvkem malým přijďte mezi nás... Můj Bože! hoši! Vždyť se málo hodím v radostný kruh váš mladý, bujarý, toť jako vrak je k novým připiat lodím, kde vlajky vlají, kynou stožáry. Časopis... pravda – také jsme jej měli, a bude tak snad časy po všecky; vznět mladých duší svých jsme jako včely tam snášeli – med snů svých hymettský. Jak baviti nás měly logarithmy, jak poutat síly přenos na kladce, když hlavou táhly písní hravé rythmy a slávy sen...! My žili v pohádce. Kdo nemyslil z nás, že mu bude přáno sít pravdy velké lidských do hrudí, že jednou večer ulehne a ráno se jako Byron – slavný probudí? Ty nadšené i sladkodeché básně, ty povídky z hor, tklivé novelly! A všecko doma opsalo se krásně v sobotu večer nebo v neděli. 65 Druhové milí... zlatí, milí braši, jež líbaly kdys Musy na čelo, Holmane, Bieble, Nesý, Matyáši, kam se to štěstí naše podělo? Vy spíte již, kde slz a shonu není, neb žijete tak moudře, prakticky, jen já se z toho neprobral už snění, jen já jsem uváz drápkem – na vždycky. Leč rád si zpívám svojí na souvrati a jako skřivan vzlétám na blankyt, ač vím teď: sladko na pěvce si hráti, než tuze hořko někdy – pěvcem být. A víte-li pak... Klesá moje hlava, co usmívá se ret můj, níž a níž... Teď hoch můj, sextán, přichází a dává mi dobrou noc. „Ach, tati, ty tu spíš?“ Ne, neusnul jsem, ne, můj milý hochu, leč byl jsem odtud v dáli, daleko, z pout všednosti jsem vytrhl se trochu a roztoulal se jako Aleko. Byl v kvetoucím jsem kraji... tváře známé a milé zase kynuly mně mžik... pár stínů přišlo, kterým žehnáváme... zas byl jsem mlád... A za to, hoši, dík! 1918.
66