VÁNOČNÍ EPISODA.

Antonín Klášterský

VÁNOČNÍ EPISODA.
Den štědrý se již do soumraku chýlil a tu tam rozžíhali. Padal sníh. Jak v mraveništi lid se hemžil, pílil neb kupil kolem skříní výkladních. Šel ulicí jsem, ztracen v města ruchu, si na trh květinový pro jmelí a ironicky pousmál se v duchu, zda asi mně kdo něco nadělí. Nu ovšem, žena, děti – však to znáte: nákrčník nový – šála pro mrazy... Ne, ne, to ne; cos, co v té noci svaté jak pravý dárek nebes přichází... V tom trhnu sebou... pozdrav známých zvuků – můj odpůrce tu stojí přede mnou a usmívá se... podává mi ruku a lítostně dí řečí přejemnou: „Už, prosím vás, se nehněvejte na mě... co bylo – bylo; jinak vidím teď... vás vážil jsem si... soudil byste klamně, že mezi námi nerozborná zeď. Nu, v mládí divé míhají se blesky, leč daleko zrak vidí v podzimi, a že jste zůstal vždy tak cele český, jste... věřte mně to... vskutku milý mi!“ 67 Já trnu... cosi koktám... kývám němě... Je sen to jen?... mé fantasie trysk? Než ruka znovu vztahuje se ke mně – a já tu ruku z celé síly stisk... Pak u nás též vzplál stromek – však to znáte: nákrčník nový – šála na zimu, leč mne cos hřálo víc, ó tisíckráte víc hřálo mne až k spánku pozdnímu. 68