PORTRÉT.

PORTRÉT. Elišce Krásnohorské.
V svém vysokém sedí zeleném křesle stará tu dáma. Je v prosté síni zde sama jen s knihami, obrazy starými na zdi. Tvář mnohá již rýha jí brázdí, rys bolestný rty jí stahuje bledé, znak, z číše že hořké jí skýtlo dost žití, leč v zraku silou ducha to svítí, jíž každá se překoná muka i rána; jsou její vlasy už šedé, leč na čele velkost jest básníků vpsána. Kol ticho; jen hodiny Webrovy tikají tiše, a paprsek vklouznuv, krátké líbá jí vlasy. Nač vzpomíná asi či do jaké hloubky duch její se přenes neb výše? Teď úsměv rty přelét... To do žití zbloudila máje, kdy píseň se probouzí v duši a na každé rosy třpyt hraje, kdy křídla duch rozpíná, hvězdy kde tuší; teď šumavský prales jí nad hlavou hučí a šumí a spřádá své dumy, a mohutná píseň na rty jí slétá, by přes útisk doby i přes odpor celého světa stál pevně ten národ její jak lesné ty chlumy. Ach, národ, ten národ! Proň k slávskému letěla jihu, by v malátnost jeho a tíhu 103 ztad přinesla nadšení oheň a v chorobný spánek zas volnosti tuchu a vánek; proň snila jen, žila a bila se, bila a pěla a psala, nechť chromly jí v bolesti ruce, v své samotě, hoři a muce; proň učila ženy a květy střásala dětem a pro skvosty do vínku na jeho skráně se v šeré spouštěla báně a hudbě svá půjčila křídla, by její něhu i jásání roznesla světem, kde srdce by stydla. A tak spěl čas letem... Let sedmkrát deset, teď sedí tu, čelo své chýlí. Ví, k veliké dožila chvíli, ví, jaká to naděje všechněm kol ve zracích hoří, jak po věcích temnot a útisků, křivdy a zloby z té bouře a krve zlé doby lid čeká a tuší blízkou svou zoři. A srdce jí chvěje se... Zklamáno tolikrát krutě, kdy zvábit se dalo vidin a illusí roji a po sladkém doušku jen hořkost cítilo rmutě, se uvěřit bojí. Jen chvílemi skrytě – kol portréty staré jsou svědci – i v jejím to zaplane zraku, a úsměv, jak zář by vyšlehla z mraku, tvář celou jí zlatí a vrásky srovnává hebce, tíž, s němotou ženy již nesla a se vzdorem muže, 104 let, křivdy a práce a chorob, jí shazuje s plecí, a její ret, jakoby v modlitbě, šepce: „Oh, kdyby tak přeci...!“ Já dokreslil portrét. Vy klaďte sem růže! 1917.
105