NÁVŠTĚVA.
Tak bylo tomu. Sám jsem v noci seděl
u svého stolku, v mráčky kouře hleděl
a snil a nesnil. Venku byla zima,
svit lampy mé se chvěl mi před očima
a pištěl slabě jako muška v síti.
A byla chvíle, kdy zas člověk cítí
vše, co kdy ztratil. Snil jsem, nesnil – nevím;
jen vím, že opřen o stůl loktem levým,
jsem ztrnule zřel do plamenů žlutě
a jako bezduch seděl nepohnutě,
jak ne již člověk, jenom mrtvé tělo.
Tu světlo lampy náhle pozachvělo
se jak když křídlo zavane v ně šumné –
a neznámá mi žena stála u mne.
Tak byla bledá, ó, tak hrůzně bledá,
zrak měla plachý, jak když něco hledá
7
a chví se bázní, před čím – těžko říci;
a plno vrásek tmělo se jí v líci,
ač byla mladá. Sešlé měla šaty,
vlas scuchaný a nedbale jen spjatý,
a nohy plné vlhkých skvrn a bláta
jak ten, jenž dlouho špínou ulic chvátá.
V můj fauteuil blízký usedla si tiše –
já slyšet mnil, jak namahavě dýše –
a počla mluvit, státe jaksi v strachu:
„Tak zde mě máš a vidíš, milý brachu!
Viď, to se se mnou divná stala změna,
a vypadám to pěkně umořená!
Nu, tys už musil vědět o té věci,
však možná, že jsi nepomyslil přeci,
že tak mě spatříš. Co se ptáš mne hledy?
Co díváš se tak? Ha, ha! naposledy
mne nepoznáváš v mojí bídě ani;
snad kdybys potkat mě kdes, do mé dlani
bys nějaký groš almužny mi vtlačil
a poznav mě, snad dále bys jen kvačil,
by nenapadlo hlásit se mé zlobě?
Však nic ti platno, patříme už sobě,
ty mně, já tobě, dnes i zítra, vždycky,
jak na věky nás spojil život lidský,
ty smíš mě vyhnat, leč pak půjdeš taky.
Ty ještě zdiven zvedáš ke mně zraky?
Nu, vidím již, že vyprávěním kusým
ti něco z dávna připomenout musím,
že také já jsem čistou krásou kvetla,
líc růží nach a oči plné světla,
a že jsi tehdy – jaký dojmů příval! –
na krásu mou a sílu hrdý býval.
8
Teď ovsem jsem již jako lupen svadlý,
jenž se stromu spad’ jako jiné spadly,
leč když tak noha drsně přes něj kráčí,
ten lupen vlhký je jak oko v pláči
a jakby vzdychl mluvou lesa jemnou.
Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou!
To bylo v podzim před třiceti lety,
kdy na zemi už vadly všecky květy,
když chladnou nocí, v které svítil měsíc,
jsem létla šírem, země se tak děsíc,
jež dole spala, a přec zas k ní hnána
předivnou touhou. Svěží co květ z rána,
jak mlha lehká, bělostná a skvělá
jsem létla na zem; v očích odrážela
se hvězd mi záře jako liljí bělo,
a nitro se mi dosud jemně chvělo
jak dálné hudby harmonickým echem.
A čím jsem blíže zemi byla spěchem,
tím slyšela jsem více šumot listí,
jež vítr srážel v divé nenávisti,
a jeho šumot, jenž se zdola vlnil,
tál v hudbě sfér a moje nitro plnil
tak divným steskem. Pak jsem zemi zhlídla
a v tobě svoje složila jsem křídla.
Zprv po domově stesk mě jímal tuze
po bílých cestách, po hvězdnatém luze,
leč pak jsem zvykla; kdykoli však ve sny
jsem padla tiché, jako ohlas plesný
jsem slyšela sfér hudbu v přísném tichu.
Ó, tenkrát ti to nic nebylo k smíchu,
9
tys rozuměl mi, ples i stesk můj chápal,
a jak jsi rostl, jásal jsi, když zápal
mi zvedl křídla – tys jim tehdy věřil! –
a nes’ tě výš, až prostor se kol sšeřil,
až ztratili jsme pro hvězdy zem s očí.
Ó, vzpomínáš těch nocí, kdy se točí
jak ve závrati hlava, sněním spitá,
kdy velká hvězda před zrakem ti kmitá
a nezdá se ti těžko letět pro ni,
kdy nesmrtelných květů dech ti voní,
kdy v nitru se ti budí sladké zvěsti
jak ráje odkaz, ztraceného štěstí?!
Sny básníkův a mudrců všech věků
my chtěli prosnít, najít nových léků
na rány lidstva, opíjet se znova
vší krásou světa. Slova, slova, slova!
Ó, tenkráte jsem rozuměla všemu,
vše ke mně mluvilo v tom tvorstva sněmu,
já věděla, co květ šepotá mechu,
co vlna vlně v tajném praví vzdechu,
s čím strom se k stromu důvěřivě sklání.
ký smysl mělo ptačí zajásání.
Ó, kde to všecko! Klíč už ruka nemá
k těm krásným tajům, příroda mi němá.
Kde oné hudby slýchávané znění,
kde čistota má bílá, hvězdné snění,
má křídla sněžná, rozlet jejich dlouhý,
mé illuse, mé naděje a touhy?!
Ty víš to nejlíp. V sešlém bídném cáru,
zrak kalný, svadlá táhnu všední káru
a hořce pláču potom nocí temnou.
Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou?!
10
Já s tebou šla, vždy důvěrně se tulíc,
a tys mě vlekl dlažbou, špínou ulic,
a odporem když vázla moje noha,
tys ubíjel mě. Vzal’s mi víru v Boha
i víru v sebe. Šla jsem s tebou věrně,
a tys mou krásu, mladost probil v herně,
již zvete žitím. Když jsem výše chtěla,
tu strhal jsi mi křídla chtíčem těla,
nic nedbaje na bolest moji lkavou,
a číší, dýmem cigar, pustou vřavou,
kde rozpustí se v ostré žíravině
i velké perly. Ujařmil’s mě, míně,
že především je síly mojí třeba,
bys jistý krov měl, krb a skývu chleba,
a živil jsi mě kalem všedních mozků.
Zde zříš své dílo – krásy mojí trosku!
Za hudbu sfér jsi dal mi vtip jen kluzký,
jejž za pitky jsi sebral, přátel schůzky,
a sny mé bílé jako dětské klamy
jsi nečistými zahnal vidinami.
Vím, přišly chvíle zoufalství a bolu,
a písniček pár zrobili jsme spolu
i v lenosti tvé, ale s jakou vlohou!
Pro písek sypký blízko u tvých nohou,
v němž sem tam jiskry třpytivě ti plály,
jsi z mysli pustit mládí hvězdu v dáli.
A když ti potom odsoudili přísně
tvůj chabý vzlet a chudobu tvé písně,
tys trýznil mě a nevzpomněl jsi na to,
že sám jsi dávno promrhal mé zlato,
mé pravé šperky, a že s velkým věnem,
jež přinesla jsem tobě, v neumdlenemneumdleném
11
jsme mohli trysknout, ve nádherném letu
a u hvězd stanout. Vidíš, tuto metu
jsi pustil s očí. A co tedy nyní?
Jsem mdlá a slabá, jsem tvou otrokyní,
jíž zmizel sen, jak když se oči přemnou.
Co jsi to, co jsi učinil jen se mnou!“
A žena skryla dlaněmi si tváři
a vypukla v pláč hořký, v němž se sváří
i vztek i lítost, vichrem noční hluše.
Já pohnul sebou – vzkřikl: Tys má duše,
má duše vlastní!... Hlas mi v brdle vázne...
A na fauteuilu zelo místo prázné,
sám u stolku jsem svého němý seděl
a modrým kouřem v lampy plamen hleděl...
12