KOLO OSUDU.

KOLO OSUDU.
Obraz E. Holárka.
Točí se, valí a valí přes celou širokou zem, všichni tu, bídní a malí, po jeho stupnici jdem’. Prachu co polokruh jeden, druhý se dotýká hvězd, hřídel ten od konce veden ke konci vesmíru jest. Valí se – slyšeti není kolot těch obrovských os, rachot, ni hukot, ni hřmění, jakby vše utlumil kdos. Časem jen výkřik ti volá, s očima stuhlýma v sloup někdo že s osudu kola v závratnou skácel se hloub. 69 Kolo však dále se valí přes celou širokou zem, všichni tu, bídní a malí, po jeho stupnici jdem’. V pohyb, kdo pohnul jím prvý, nevíme – v starostech líc, víme jen: Pláčem ni krví nikdo je nestaví víc. Nestaví ďas je ni člověk, nestaví v chodu je Bůh, od věků mhavých zas po věk v nesmírný valí se kruh. Kde jste, ó, snílkové, reci, zápasem mladým již zpět zvrátiti chtěli jste přeci příšerně stejný ten let? S plamenem nadšení v oku, na čele krůpějí znoj, v srdci svém nenávist k soku, v odvážný hřměli jste boj. A již se zdálo, že vázne mohutný kolesa zjev – v tom se to zasmálo: Blázne! – pod kolem vystřikla krev. 70 Po mrtvých tělech se valí kolo dál přes celou zem, všichni tu, bídní a malí, po jeho stupnici jdem’. K zápasu vypjaty paže, po stupních jeho jde muž, s láskou si po bok svůj váže mladou a oddanou druž. Šeptá jí: Dej mi dlaň svoji, tak se to půjde mi snáz’ v nerovném s osudem boji, strašný kde mračí se sráz! Budu tě chránit a stříci, a ty zas děcku buď štít, za vás se s úsměvem v líci, duše mé drahé, chci bít. Povedu vzhůru vás, vzhůru po vratké koleji cest, strhnu vám v života chmuru několik oblačných hvězd! A kolo dále se valí, valí se září a tmou, všichni tři, bídní a malí, po jeho stupnici jdou. 71 Ale když nad divou strží vichřice ve tváři šleh, sotva muž sám se již drží, smrtný už slyší vát dech: Zaškubá bolest mu rety, výčitky uštkne ho žal, že ty dva bezmocné květy ke svému osudu spjal. V obličej ženy své bílý pohlédne – jaký to div! Co on si zoufá, v té chvíli ona má úsměv jak dřív. V očích plá taká jí víra, smíření s dobrým i zlým, s novou že silou se vzpírá, zachráněn úsměvem tím... A kolo dále se valí, valí se přes celou zem, všichni tu, bídní a malí, po jeho stupnici jdem’. Všecko pak člověk když stekl, vítězným pochodem hrd, na konec přece se lekl: u schodu sledního – Smrt. 72 Sedí tam u věčna kraje, měří čas v hodinách svých, kolem úst bez masa hraje stále jí útrpný smích. Myslí si: K čemu ty touhy, zápasy, bolestí blín, naposled, buď si let dlouhý, musí vše padnout mi v klín! Tomu zrak pláčem se kalí, druhý jde v náruč jí něm, kolo však dále se valí přes celou širokou zem... 73